V Praze na Andělu si dávají dostaveníčko náboženští radikálové. Svou víru hlásají tak intenzivně, že je nemůžete přehlédnout. Snad každý alespoň otočí hlavu jejich směrem, shovívavě se pousměje a jde dál, nebo se zaposlouchá a nechá si běhat mráz po zádech.

„Bůj je cesta. Bůh je věrný. Bůh ti dá sílu! Ježíš se pro tebe obětoval! On je láska!“ Skupinka mladých lidí před Terranovou na Andělu stojí v hloučku, pár mužů, několik žen. Jeden s kytarou, druhá s nějakými letáky oslovuje kolemjdoucí, střídají se po jednom po několika minutách v deklamacích té podivné mantry, která má všechny ostatní zaujmout, zlákat a vlastně přesvědčit. Jsou si tak jednoznačně jisti svou pravdou, nebo se naopak tímto agresivním způsobem potřebují utvrdit, že oni jsou na správné cestě, už jen tím, že ostatní na ní nejsou? „Plivněte po mně, hoďte po mně tisícikorunou, vysmívejte se mi, mě nezastrašíte! To je k smíchu, nezbavíte se mě…“ Zapálený výraz, vášní planoucí oči, vypjatý hlas, posedlá osoba, pro niž je takto vyhrocená konfrontace s ostatními zřejmě jediným ujištěním o vlastní existenci.

Každý reaguje různě a po svém. Na vřískající holku, jejíž „Haleluja!“ určitě vyplašilo holuby až na Smíchovském nádraží, v odvetě s podobnou kadencí křikl kolemvrávorající mladík: „Drž už kurva hubuu!“. Naopak, když jakýsi klučina v kšiltovce nesouhlasně zavrtěl hlavou, kytarista z hloučku věřících na něj agresivně zařval: „Bez Boha seš mrtvej, chápeš?!“ Nevím, jestli skutečně chápal, že Bůh je láska a bez něho je smrt, ale mávnul rukou a šel pryč. Vůbec nejčastější reakcí byl pobavený úsměv, ale při delším zastavení postupně přicházela lítost a také obava.

Vždyť, kde začíná náboženský extremismus a končí svobodné vyznávání víry? Skutečně svobodný a sebevědomý člověk přece nepotřebuje sám sebe utvrzovat o své víře tím, že ji vykřičí na veřejnosti a navíc ještě bezohledně osočuje všechny ostatní z nepochopení. Nežádá takto zoufale o pozornost, aby zahnal svou samotu, bezradnost, frustraci, absenci sounáležitosti, nelásku, a nemusí o své dogmatické pravdě přesvědčovat všechny ostatní, aby měl sám jistotu, že je správná. Ti lidé vlastně prosí o kousek dobra, kterého se jim nedostává, které neumějí najít v přirozeném chodu života, ale věří, že ho najdou, když se před všemi ostatními přesvědčí o tom, že ho našli, a když budou ostatní přesvěčovat, aby ho našli s nimi. Jenže na to zoufalé, vzteklé, nenávistné a povýšené volání o pomoc nikdo nemůže slyšet, odrazuje. Ti lidé jsou tak ponecháni sami sobě a vzájemnému sebeutvrzování, které je stále dál vzdaluje od ostatních a spoutává stále silněji do jejich vlastního zajetí.

Kdo ví, jaké jsou příčiny toho, proč se ocitli právě tady a právě takhle. Není to právě povzbuzující pohled. Zvláště ve světle současné zjitřené atmosféry. Jak se celá ta estráda liší od příznaků, které se přisuzují islámským fanatikům? Podobná motivace, podobná zaslepenost… kde je hranice mezi slovním a násilným hlásáním dogmatu?

Kdo ví, co přiměje sotva dospělého kluka, aby nasedl do metra a odpálil na sobě nálož. Také si myslel, že má pravdu a že je její vyvolený posel. A je teď mrtvý i se svým Bohem…