Novátorská a vizuálně opulentní podívaná přesně kopírující komiksovou estetiku je důmyslnou zástěrkou pro veřejnou prezentaci psychopatického obsahu.
Komiks se nikdy nezdráhal otevřeně a detailně prezentovat brutální násilí, navíc často v kombinaci s dráždivým zobrazením sexuálně laděného obsahu. Tuto bezprostřednost a překračování hranic přijatelného dovolovala statická a vysoce stylizovaná forma média, k němuž se přirozeně přistupuje s vysokou dávkou tolerance a nadhledu.
Ve chvíli, kdy byl ohlášen příchod filmové verze Sin City, která měla být doslovným přepisem komiksové verze a měla překvapovat neotřelými filmařskými postupy, hned podle prvních ukázek se dalo soudit na mimořádný zážitek z výtvarného pojetí – tíha filmu měla spočívat na černé a bílé s ojedinělým vypointováním některých barev, jako například rudé na ústech svůdné blondýny. Sliboval se zápis do dějin filmu a úchvatné záběry na obyvatele města hříchu.
Předpovědi nelhaly – filmové Sin City jako by představovalo rozpohybovaná komiksová políčka, největší ambicí je tu téměř otrocká věrnost předloze. A po výtvarné stránce to funguje, atmosféra temného podsvětí je dokonalá, přesvědčivost postav a prostředí silná až uhrančivě, vše pečlivě zkonstruováno v nejmenších detailech. Obrazu vládne noc, již jen občas naruší reflektor auta, odlesk bouchačky nebo pramene platinových vlasů. Temnota prostupuje vším, zdmi, ulicemi, bary i lidmi, kteří se v nich pohybují.
Je pochopitelné, že návštěva u obyvatel města hříchů nemůže zůstat bez následků a že se s nimi nebudeme procházet sadem růží. Ovšem výsledek předčí i všechna očekávání nejhoršího. Samostatné příběhy několika hlavních hrdinů mají jen málo společné. To co je spojuje, je však největší slabinou filmu. Excesivní brutalita, násobně překonávající sebe sama ve virtuózní kreativitě nechutnosti.
Kanibalismus, řezání končetin, roztrhání člověka vlkem, pomalé mučení na elektrickém křesle, vše předvedeno v důkladném podání, bez možnosti úlevného nadechnutí ve chvíli, kdy by se kamera podívala jinam. Jeden zvrácený nápad, jak zabít člověka, je záhy vystřídán jiným, ještě nečekanějším; přičemž zcela neoddiskutovatelným vrcholem filmu je scéna, v níž Bruce Willis pěstí rozmlátí hlavu ležícího Žlutého parchanta na kaši a doslova ji „zatluče do hlíny“. Pokud člověk z kina rovnou neodejde, je nucen se dívat na extrémní nechutnosti zabalené do mimořádně atraktivního vizuálního balení, které samo o sobě může povznášet, ovšem obsahem samotným je zcela rozvráceno.
Komiksová předloha filmu posloužila jako výborná inspirace pro jeho výtvarný styl. Současně však rozpohybování brutality a extrémního násilí (v kombinaci s přepjatým zdůrazňováním sexuality) způsobilo jejich nadměrné zesílení – bohužel, co projde jako statický obrázek, neprojde jako filmová scéna. Pohyb, zvuk, herci – to všechno komiksovou stylizaci demaskuje a strhává do nepříjemné reálnosti, imaginace je potlačena, zůstává jen doslovnost, která znásilňuje. Jako by tu šlo jen o veřejnou masturbaci filmařů, kteří si tímto způsobem ventilují své podivně orientované potřeby a činí jim potěšení, že jimi mohou šokovat celý, úplně celý svět. A že jim to díky jejich kouzlům nejen projde, ale budou za to i oslavováni.
Obdiv k mimořádné formě dokonale zastínil, jak zvrácený obsah forma prezentuje; tento je tak přijímán jako neproblematická samozřejmost (divili byste se, čemu všemu se lidé dokážou v kině smát) a krůček po krůčku se stává součástí normality. Ve Městě hříchů Dobro neexistuje a Zlo není Zlem. Pak je ovšem absurdní hledat v něm hříchy. Hřích je totiž morální kategorií, jež je na protikladnosti Dobra a Zla závislá. Dokážeme ještě mezi Dobrem a Zlem rozlišovat?