Steven Spielberg po dlouhé době dokázal, že filmový střet s mimozemšťany dokáže být sugestivní, dokonce inspirativní a také že se obejde bez trapné směšnosti. Bohužel, jako by se stále bál nebo nedokázal překročit svůj (a obecně mainstreamový) standard.

(Upozornění: nedporučuje se těm, kteří film ještě neviděli)

Zvolit pro sledování útoku mimozemšťanů pohled obyčejného jeřábníka, nezodpovědného otce a lehkovážníka Toma Cruise byl mimořádně šťastný nápad. Jeho všední, banální a až nečekaně nekašírovaná existence totiž nese znaky obecně žité a velice přítomné reality. V takovém prostředí pak i taková nepravděpodobná věc jako vesmírný atak na pozeměťany může působit přesvědčivě.

Důvěryhodné je celé podání Toma Cruise, který svou postavu obdařil relativně vyzrálým a skromým projevem. Sice je spolu s ostatními komparsisty občas nucen k nepochopitelnému chování (čekat uprostřed ulice do poslední chvíle, než se chodník rozpadne pod nohama, je vskutku nezdůvodnitelnou ztrátou pudu sebezáchovy), nicméně, zvláště v první polovině filmu, jeho chování nepostrádá primární logiku a Cruise tak dokáže být reprezentativním průvodcem katastrofou.

Totéž se ovšem nedá říci o jeho potomcích, o něž se jako biologický, avšak spíše příležitostný otec, v krizových momentech musí starat. Oba frackové se chovají s excesivním despektem vůči nehodnému rodiči a to i ve chvíli, kdy by ve skutečnosti, tváří v tvář neznámému nebezpečí, museli být doslova „po…né až za ušima“. Dětské postavy tu jsou vykresleny jako příkladně vzdorní a zbytněle sebevědomí jedinci, kteří jsou však do své suverenity tlačeny více představou scénáristy a režiséra, než uvěřitelnou motivací postavy jako takové (nadávali byste snad zlostně svému taťkovi (a to i přesto, že se o vás nestará a cítíte k němu despekt), kam že vás to veze, když vám za zády srovávají město se zemí?).

S podobně lehkou křečovitostí se na strhující tempo roubují i další motivy (náctiletý syn se za každou cenu touží připojit k projíždějícím vojákům, aby si to s obrovskými stroji rozdal na férovku, lidé se v masových exodech přesouvají různými směry, aniž by k tomu byl důvod, protože k ničení a útokům mimozemšťanů dochází po určité fázi snad úplně všude, nebo naopak se zvědavostí zírají na ohromná mimozemská mostra tak dlouho, až to do nich milý vetřelec začne pořádně hustit a až v té chvíli pochopí, že by asi bylo lepší být někde jinde atd…).

A ačkoliv se přenos reálií z konce 19. století (vycházíme-li z knihy H. G. Wellse) povedl výborně co se lidského světa týče, mimozemské stroje zůstaly s 19. stoletím stále těsně spjaté – jednak svým designem a konstrukcí (pomineme-li pár upgradů, jako například průzkumné skleněné oko), ale především způsobem „uvažování“, který rozhodně nepřipomínal slovy filmového vypravěče „inteligenci tisíckrát inteligentnější“, než je ta lidská. Likvidace lidí v podání mimozemšťanů je sice krutá, drsná a nelítostná, avšak na 21. století a superinteligentní civilizaci (když už to tak musím říci) zoufale neefektivní, odpovídající roku 1898, kdy Wells svou Válku světů stvořil (uvědomíme si to zvláště, srovnáme-li to se vším, k čemu došlo v lidských dějinách ve 20. století a s tím, jaké možnosti sebedestrukce má lidstvo k dispozici dnes).

Nicméně Spielbergovu interpretaci sto let staré sci-fi považuji za velice zdařilý katastrofický film s velikým emocionálním účinkem, který je nejsilnější v paradokumen­tárních momentech živé reportáže z počínajícího útoku, přesněji ve chvílích, kdy dochází k nezvyklým projevům počasí a kdy se následně projeví první příznaky neidentifikovatelné hrozby. Zhmotněná exprese strachu, bezmoci a zoufalství v těchto okamžicích vyvolává intenzivní a bezprostřední e­moce.

Film však s přibývajícím časem začíná pozvolna ztrácet dech i věrohodnost a neumí do svého hlavního tahu dostatečně přirozeně začlenit vedlejší tématické linie. Celkem logicky pak ústí do tradičního happyendu v té nejkrystaličtější podobě – všichni členové rodiny přežijí, samozřejmě naživu musí zůstat i nezdárný syn, který však prokázal mimořádnou odvahu a příkladné vlastenectví, když se bezhlavě vrhl ve ztracený boj s nepřítelem (kéž by Amerika měla víc takových hrdinů!). Závěr však postrádá dostatečnou katarzní sílu, kromě cukrkandlové příchutě totiž přichází příliš náhle a zůstane viset bez dokonaného prožitku a nějakého zásadnějšího poselství v podivném nebeském vzduchoprázdnu.