Co nám chybí k probuzení? Kalašnikov?

Trpké ovoce roku 1989 přerušilo trvání ideálu Se Sovětským svazem na věčné časy. Ovšem, co je 25 let z pohledu věčnosti! Osudu se nelze vzepřít, ten je nám dán, a svou cestu si vždycky najde. Těšme se, sovětská náruč se znovu otevírá.

Rusko nejdříve říkalo, že na Krymu žádní ruští vojáci nebyli, jen samovolně se pohybující neoznačení zelení mužíci spadli z nebe, aby z nedostatku jiné práce sloužili jako mírové referendové síly. Pár týdnů poté ovšem sám ruský prezident s nonšalancí sobě vlastní přiznal, že je přece samozřejmé, že na „svobodný průběh referenda“ ruští vojáci dohlíželi, chromým babičkám samopal místo berle nabízeli, jiné ozbrojeným transportérem k volební místnosti dovezli i vyplnit hlasovací lístek pomohli, některým jistě i urnu domů donesli a už ji tam nechali. Jako zelení mužíčci vypadali proto, aby nikdo, vůbec nikdo, nemohl zpochybnit nezávislost a nestrannost referenda, ve kterém se nedalo zaškrtnout NE.

Byla to úleva, tahle bratrsky podaná ruka, vždyť na Krym se při anexi, pardon při referendu a slavném návratu do otevřené mateřské ruské náruče, valily hordy fašistů a banderovců z Kyjeva, jak hlásaly nezávislé ruské zdroje. Naštěstí se, soudě podle výsledku a nejklidnějšího průběhu nejsvobodnějšího referenda na světě, zřejmě po cestě vypařily stejně jako obsah humanitární zásilky z ruských náklaďáků.

Rusko mnohokrát zdůrazňovalo, že ani nevědomým kouskem své hluboké mysli neuvažuje o svém zájmu na východní Ukrajině. Pořád popíralo byť i jen kontakt s tamními teroristickými samovládami v Donbasu nebo Luhansku či Slavjansku. Vždyť se jednalo o „občanskou válku“ na území Ukrajiny, co s tím má Rusko co společného?

A opravdu, nedávno to začalo vypadat, že i zdevastovaná ukrajinská armáda začíná problém vnímat stejně – jako něco, co si musí vyřešit v rámci svého území sama, zvlášť když zbytek světa měl mnohem vážnější starosti, například mistrovství světa ve fotbale zaměstnávalo dělný lid i ty největší státníky, a vidět na jedné tribuně Vladimira Putina společně s Angelou Merkelovou vnášelo klid do srdcí a duší fotbalových fanoušků po celém světě. Ukrajinská armáda ve svém fašistickém úsilí byla dokonce tak úspěšná, že začala přebírat kontrolu nad stále větší částí východní části své země a vypadalo to, že stačí zvládnout už jen dvě velká města a bude žluto-modře vymalováno.

A když do toho spadlo ještě to zatrachtilé malajsijské letadlo, co se před skoro půl rokem ztratilo někde nad Indickým oceánem a od té doby kroužilo bůhvíkde s mrtvou posádkou bludných Holanďanů a specialistů na AIDS, aby z ničeho nic, zřejmě vinou prázdných nádrží, zasáhlo doprostřed konfliktu jako meteorit mezi ukrajinská pole, zdálo se, že temný osud jednotné Ukrajiny v jejích hranicích posvěcených během Budapešťské deklarace Spojenými státy, Velkou Británií i samotným Ruskem, se začíná naplňovat.

Ovšem jako mávnutím čarovného proutku se situace radikálně změnila. Separatističtí teroristi, už obklíčení v obsazených městech, z ničeho nic nabrali síly, vybavení, zbraně a získávají převahu, a dokonce otevřeli novou bojovou frontu. Zmnoženi dělením a politi živou vodkou, vstávají ze svých skutečných i imaginárních hrobů a začínají nahánět hrůzu. A ze záhadného důvodu na ukrajinském území úplně ve stejné době začali umírat i nezpochybnitelně skuteční ruští vojáci, nad kterými doma začaly plakat nezpochybnitelně skutečné matky a ženy, za což začaly být dotyčné chuděry trochu necitlivě popotahovány a reportující novináři dokumentující jejich smutek perzekvováni, přestože smutek nad geroji patří k tradiční výbavě ruské duše. Stále dál však přibývalo ruských vojáků na dovolené, kteří se rozhodli v dobré víře ve svém volném čase potrénovat boj zblízka, aby ve službě za kolegy úderníky nezaostávali. Na tom by jistě nebylo nic zvláštního, kdyby se při tom neprovalilo, že při svých pravidelných trénincích a procházkách po ukrajinsko-ruské hranici stále častěji bloudili v hraničním pásmu špatným směrem.

Nemůžeme mít za zlé prezidentu Putinovi, že se nehlásil příliš nadšeně k neschopnosti vlastních vojáků, kteří neumějí dobře zacházet z buzolou, Obama by se v hodnocení podobného selhání amerických vojáků také jistě uchýlil k nějaké pokrytecké politické korektnosti. Nemůžeme mít za zlé prezidentu Putinovi, že neví, že těch vojáků je několik tisíc, vždyť obyčejný český člověk si nedovede ani představit, kolik má takový největší z nejmenších prezidentů největší země světa starostí – s fašisty, agenty, medvědy, jeřáby, hokejisty, olympiádami, sankcemi, českou Májkou a Nivou a s demokracií a svobodou slova! V zemi, kde je tolik neobyčejných obyčejných lidí, že je těžko je všechny spočítat, jak by měl tušit, že se mu jich pár tisíc rozhodne prožít adrenalinovou dovolenou na tancích v přímořských oblastech Černého moře? Že to ukazují americké satelity? V Americe zase střílejí neozbrojené černochy!

Vždyť Ukrajinci a Rusové jsou jeden národ, bratři. A jak říká slavný myslitel a Rasputin Vladimira Putina Alexandr Dugin, stačí jen málo, „zbavit Ukrajinu idiotských bastardů“, aby zavládl mír na zemi.  

A nebo podle receptu Vladimira Žirinovského „vyzmizíkovat pobaltské státy a Polsko“, to přece nikdy není na škodu. Ribbentrop-Molotov likes this.

A tak, v této přetěžké době, kdy si po dvaceti letech nikým nevolené samostatnosti nějaký umělý stát s podivným ahistorickým jménem Ukrajina, podobně jako ve své době nikým nevolený a stejně umělý dvacetiletý ahistorický stát Československo, dovoluje ohrožovat celoevropskou bezpečnost – nelze než společně s největším Přítelem Ruska Jiřím Vyvadilem volat „Chlapci, bijte fašisty, bijte…“. Když se jim nepostavíte, tak Rusko padne pod ukrajinské jho, banderovci zaplaví Evropu a nastanec konec světa tak, jak ho všichni až příliš dobře známe.

Ruský voják nemůže strávit dovolenou obětavěji než trvalým pobytem na věčné časy v zemi, která na něj tak nemilosrdně útočí uvnitř svých vlastních hranic. „Chlapci, bijte je, bijte…“ a nezastavte se před ničím. Řečeno s Jiřím Vyvadilem, „čím dříve porazíte kyjevský fašismus, tím dříve bude mír“. Čím větší vyvoláte válku, tím větší bude mír. Ještěže prezident Putin všechny uklidnil, že si nemají zahrávat s Ruskem, tou velikou jadernou mocností, která svou sílu ještě posílí, protože pak můžeme doufat, že s jadernou válkou nastane na planetě Zemi mír absolutní. Jaká úleva, že totéž už nemůže říkat fašistická Ukrajina, protože se svých jaderných zbraní zbavila výměnou za rusko-americký závazek, že jí všichni dají pokoj! Jen díky tomu dnes můžeme doufat v klid a mír. V jádru tak uklidňující mír, který se rozklene v rozplynutých duších s mizejícími stíny na neexistujících stěnách fašistických domů. A holubičí české duše ještě v posledním stenu pronesou svou neochvějou víru: „Za to může Majdan.“

Za anexi Krymu může Majdan. Za rozvrácenou východní Ukrajinu může Majdan. Za ruské vojáky v cizí zemi může Majdan. Za anektované území východní Ukrajiny může Majdan. Za ruské výhrůžky celému světu může Majdan. Rusko se jenom brání zlotřilému zdegenerovanému liberálnímu fašistickému kapitalismu, který rozvrátil svět (což pochopil i maďarský premiér Viktor Orbán, který ještě před třiceti lety pomáhal strhávat ve své zemi totalitu – hle, jak se někdo dokáže poučit z krizového vývoje!). Stejně jako se Rusko bránilo v Budapešti v roce 1956, v Československu 1968, stejně jako když si dělil Stalin s Hitlerem Polsko, stejně jako když Stalin nechal na Ukrajině vypuknout hladomor. Vždy bylo Rusko obětí a mělo právo se bránit, zvlášť v zemích, které mu nepatřily, ale měly patřit na věčné časy.

Za hlaveň kalašnikova uprostřed Václavského náměstí, barevnou 3D kopii černobílé fotky z roku 1968, bude jistě také moci Majdan. A jistě ta bratrská pomoc bude nezbytná, abychom už definitivně procitli. Až vám ji k hlavě přiloží některý z českých Přátel Ruska, bude to tím, že jsme stejně jako v roce 1938 nevěřili, společně s celou Evropou, že to může dojít tak daleko. Naštěstí česká holubičí duše najde zase útěchu, že ona nikdy za nic nemůže a bude odpočívat v pokoji spokojená sama se sebou, že ona vždycky věděla, ve kterém otvoru se má nejlépe schovat a zavřít oči před nástrahami světa.

Doporučená literatura z dílny liberálního kapitalistického imperialismu:

Anne Appelbaum: Válka v Evropě

Putin napadl Ukrajinu. Je hysterické připravovat se na totální válku s Ruskem, nebo je naivní nepřipravovat se?

Paul Goble: Seznam „pravědpodobných sedmi nových cílů v Novorusku“

 

 

Sdílejte tento článek na sociálních sítích!
Share on FacebookShare on Google+Tweet about this on TwitterShare on LinkedIn

Nepřehlédněte: kniha Přelud svobody

Výbor textů novináře a vydavatele Jána Simkaniče z let 2013 – 2017 Přelud svobody, které se týkají veřejného života, vývoje české společnosti a politické scény, proměn mediálního prostředí a komunikace. Knihu lze vnímat jako upozornění na zásadní rizika dalšího vývoje, stejně jako inspiraci k jejich překonávání.

Kniha obsahuje 68 textů sebraných z blogu Simindr.cz, týdeníku Respekt, magazínu Reportér a dalších médií. A to včetně zcela nové šestnáctistránkové eseje Přelud svobody, která výbor uvozuje a zasazuje do kontextu současné společenské a politické situace.

Tištěnou knihu můžete ihned zakoupit v e-shopu.

Simindr Written by:

Ján Simkanič, bloger, publicista, vydavatel.

5 komentářů

  1. Compak
    30. 8. 2014
    Reply

    Co mě překvapuje nejvíce, jak jen několik měsíců stačí na to totálně ekonomicky slabší stát Evropy zdevastovat a politicky rozložit zevnitř.
    Kolik milionů Ukrajinců zaměstnávají země EU, a ti lidé jsou také tak zdevastovaní a zatlačení do kouta.
    Nemá snad EU povinnost se za ně postavit? Jak dlouho budeme hledat správná slova a činy? Co naši novináři, výzvědné služby, politici – stále ještě neví kde je pravda? Co je tohle za demokracii?

  2. Josef Novak
    30. 8. 2014
    Reply

    Ano, radoby vtipnou ironii popsana skutecnost. A k cemu to? Snad chapu. Ma jit o pokus,jak burcovat proti apatii. Ale myslim, ze kazdy vnima, co se deje na Ukrajine. Ale zaroven je rad, ze se to nedeje doma. A jake navrhnout reseni??? Nebyt apaticky to neni to prave orechove. Jit proti Rusum silou? Tak to mame opravdu valku. Ktera bude i „u nas doma“. Takze co? Co nejmene apaticky doufat, ze se to prece jen „nejak“ tam na vychode vyresi.

    Ps. Neprijmuti Ukrajiny do Nato a naivni proruska politika asi jinak skoncit (?!!) nemohla, ne..?

  3. Petr Tesařík
    30. 8. 2014
    Reply

    Radši budu mít teď doma válku, než se ještě za padesát let Ukrajincům omlouvat, jako se omlouvali mnozí Francouzi nám za Mnichov.

    Doporučená fráze do Googlu: „Peace for Our Time“ Neville Chamberlain.

  4. Maxtor
    31. 8. 2014
    Reply

    Neskutečně jednostranný článek. Ukrajinská armáda sice slavila úspěchy, ale způsobem, že z kilometrové vzdálenosti naslepo pálela z raketometů do center měst, s nulovým ohledem na tamní obyvatele, zatímco západ se díval jinam. Majdan možná začal jako spontánní záležitost (vyvolat protivládní protesty není nic složitého v žádné zemi), ale ty zástupy politiků EU a USA dávající protestujícím pocit nedotknutelnosti a následné uznání pučem vzniklé vlády, i když to znamenalo, že se z parlamentu nejdřív musela vyhnat většina zástupců východu a zbytku se nepokrytě vyhrožovalo, aby hlasovalo tím správným způsobem, už moc spontánní nebylo.

    Vždycky, když nějaký novinář napíše, jak Majdan byl OK protože vyjadřoval „mínění lidu“ si vzpomenu na české protivládní demonstrace, kde se novináři mohli podělat a začali křičet „revoluce, revoluce“, když se protestujícím povedlo omylem promáčknout jedny dveře ministerstva a všechny ty sloupky a komentáře ve stylu „120 000 lidí nic neznamená, protože politika se dělá ve volbách, ne na ulici.“ Samozřejmě, tady šlo o pokus svrhnout milovanou pravicovou vládu, zatímco na Ukrajině to byl ošklivý fuj fuj zkorumpovaný Janukovič, který si navíc dovolil podepsat výhodnou dohodu s Ruskem namísto poslušně napochodovat do chomoutu EU a MMF. Takže když se našla skupina, která se mohla výhodně využit, prostě se jen protesty trošku přiživily, dodalo se jim profesionální PR a propagace (zatímco mnohem masovější protivládní protesty v Řecku, Španělsku a jinde dostali maximálně „četku“ na čtvrté straně) a pak už se jen vybrala vhodná americká loutka typu Yatseňuk a přivřeli se obě oči, když proběhl faktický puč, protože to byl přece „náš“ a proevropský puč.

    Tohle bylo už podruhé, co západ Rusko podrazil a můj osobní dojem je, že jestli něco může za vznikem dnešní krize, tak to byl způsob, jakým západ nejprve z Putina vyloudil souhlas s vytvořením bezletové zóny na Lybií, aby pak následně totálně ignoroval protesty a odmítání, když byl souhlas svévolně vyložen jako kompletní bianko šek a NATO spustilo mnohatýdenní bombardovací kampaň, kdy dosud prosperující zemi doslova srovnalo se zemí. Západ (čti USA) totiž nechce a nikdy nechtělo Rusko jako partnera, jen poslušnou kývající loutku, jakou je většina EU v čele s GB. Jelcin tohle chápal a západ ho proto miloval, i když si nechal zemi rozkrádat pod rukama. Putin je ale vlastenec a USA nemůžou překousnout, že si Rusko občas dovolí mít jiný názor.

    Bohužel, výsledek vidíme, protože Putin taky na rozdíl od USA není zvyklý podrážet své spojence a jeho „red lines“ nejsou jen prázdná slova. Takže Rusko nehodilo přes palubu Assáda, ačkoli by si nepochybně vysloužil další poplácání po zádech za konstruktivnost a západní směřování, a nenechal Porošenka dobít dvě miliónová města na východě za cenu tisíců civilních obětí. Většina normálních lidí, co si nenechala vymýt hlavu prozápadní propagandou a nečte všechny ty antiruské články v „nezávislých“ plátcích typu Foreign Policy, The Interpreter, American Interests, The Economist atd. tohle chápe. Jenže, žít v informační bublině je tak snadné.

  5. Petr Tesařík
    1. 9. 2014
    Reply

    @Maxtor: Můžete doporučit nějaké opravdu nezávislé informační zdroje? Odkud čerpáte informace Vy? Já jsem kromě Vámi uváděných prozápadních zdrojů zkusil také RT, L!FENEWS, ba i deník Комсомольская правда, a všude ty dezinformace byly spíš horší.

    Předpokládám, že např. oficiální Zpráva OSCE, která popírá některá (ne všechna) Vaše tvrzení, je také zaujatá. Poraďte tedy, odkud čerpáte informace o tom, co se doopravdy děje?

    Předem děkuji,

    • Petr Tesařík

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *