Projekt Mé dětství v socialismu od samého začátku provázely neuvěřitelné souhry šťastných náhod. Byly to všechno takové ty chvíle, které si člověk rád připomene, až zas někdy bude všechno na levačku.
Příběh o efektu motýlích křídel člověk slyšel mnohokrát. Ale představit si tenhle zvláštní obraz na hranici reality a fantazie pro mě bylo mnohem těžší. Jak uchopit tu působivou metaforu, že všechno souvisí se vším, že i malé mávnutí křídel jednoho drobného tvora v jedné části světa dokáže spustit hurikán na opačné straně zeměkoule? Až jsem se jedním takovým nepatrným motýlem nějakou podivuhodnou shodou okolností sám stal.
Už zpětně nejsem schopen úplně přesně rekonstruovat tu chvíli, kdy mě napadlo dát dohromady vzpomínky na dětství v socialismu. Zatímco Marcel Proust se do hledání ztraceného času pustil díky vůni madlenky namočené do čaje, mně vlastní dětství před rokem nečekaně připomněla vůně zcela odlišná. Přesněji, byl to zápach. Úplně stejný, jakým byla cítit před mnoha a mnoha lety zpuchřelá zahradní hadice, roztékající se na horkém letním slunci u tety na chatě. Řetězec asociací se pomalu dal do pohybu. A když jsem si letos na jaře četl komiks Marzi o dětských vzpomínkách francouzské autorky polského původu na socialistické Polsko, odhaduju, že zřejmě někdy v tu chvíli kolečka v mé mysli zapadla do sebe.
Když však člověk dostane nápad, na který sám nestačí, řekne si o pomoc. Nejdřív šlo jen o pár kamarádů – oslovil jsem asi dvacet známých přes Facebook a prakticky do dvou hodin jsem jich měl patnáct potvrzených. To mě nakoplo. Vymyslel jsem pracovní název, spatlal dohromady ironický obrázkový poutač a poslal dalším lidem. A počty přihlášených začaly narůstat, novináři a lidé kolem těch internetů, které pravidelně potkávám, kamarádi, pak dávní spolužáci i známé osobnosti, které jsem si povzbuzen odezvou troufnul oslovit. A když se před námi objevilo 25. výročí oslav listopadové sametové revoluce, všechno to začalo dostávat nový rozměr a vlastně i smysl.
Začal jsem 10. června. Do konce července jsem měl potvrzených přes sto lidí, kteří mi řekli, že se pokusí něco připravit (a tři čtvrtiny z nich to dodrželo). Neskutečně to posunul rozhovor s Danielou Drtinovou (tu jsem nakonec taky umluvil ke vzpomínání), který se za čtvrt roku existence DVTV k mému úžasu stal 6. nejsledovanějším, dokonce jsem prý předhonil i Ivo Rittiga. Díky němu se ozvali mě úplně neznámí lidé a obohatili výsledek naprosto neočekávatelně. Ale především díky tomuto rozhovoru dostala Lenka Čížková, šéfredaktorka nakladatelství BizBooks spadajícího pod Albatros Media, nápad na vydání tištěné verze. Nebýt jí, mohli byste si příspěvky číst jen v digitální podobě, protože celá věc byla původně zamýšlená pouze pro web a jako e-kniha. Takhle už 10. listopadu budete moci zalistovat skutečnou vytištěnou knížkou. A porovnám-li všechny tři verze, můžu už teď říct, že zážitek z té tištěné bude jistě ze všech nejlepší.
Jenže zatímco podle původního plánu bych si v klidu a pohodě během září a října připravil e-knihu a web, a ještě by spousta času zbyla do výročí Listopadu, možnost tištěného vydání mi připravila pár neplánovaných dnů dovolené a dva týdny bezesných nocí. Kombinace krásného nadšeného čtení a hektických editací, korektur a obousměrné komunikace s autory, to všechno s uzávěrkou pro autory 31. srpna a s uzávěrkou pro mě do 8. září, úkol seškrtat 600 tisíc znaků o třetinu, tohle si jen tak nezopakuju. Aspoň doufám 🙂
Zvládalo by se to mnohem hůř, kdyby se jedna ze spoluautorek sama nenabídla, že mi s editacemi pomůže. A Lidka Kábrtová, kterou jsem do té doby vůbec neznal, ale nezávisle na sobě mi ji do projektu doporučili dva lidé najednou, pomohla v mnoha směrech. A když jednou přes Facebook napsala: „Já mám tak šílený nápad, až by to mohlo vyjít.“, opravdu jsem netušil, že z toho vznikne tour scénického čtení v rámci kultovního Listování.cz Lukáše Hejlíka. Pokud Listování neznáte, tak někdy zajděte, je to fakt paráda a je neuvěřitelné, jak skvěle dokážou zdramatizovat téměř jakýkoliv text. S Mým dětstvím v socialismu by měli objet republiku ve dnech kolem 17. listopadu, v den D budou v Praze v divadle Minor. Sledujte FB stránku Dětství, dám včas vědět. Ještě na začátku června nic nebylo a na konci listopadu se s tím budou objíždět divadla. Pořád to nechápu.
V knížce jsou kromě textů také naprosto fantastické fotky. Františka Dostála a Lubomíra Kotka jsem oslovil sám, ale Jaromíra Čejku do cesty zavál osud zase náhodou. Zavolal mi týden před uzávěrkou, že prý ho syn upozornil na můj projekt a že fotil normalizaci a něco z toho by se asi dalo použít. Slovo dalo slovo a dnes si už bez jeho záznamů tehdejší doby naši knížku vůbec nedovedu představit. Vlastně je těžko pohopitelné, jak docela improvizačně vybrané fotky korespondují s naprosto nesouvisejícími texty. Opravdu se máte na co těšit.
A jestli divné náhody nestačí, tak ještě jedna historka. Napsala mi jedna dáma, že jejich občanské sdružení připravuje u příležitosti událostí 1989 sérii setkání a měli by zájem o mou účast, když připravuji tenhle projekt. Šéfkou sdružení je jiná dáma, jejíž otec pro mě hodně znamenal a s níž jsem se seznámil před osmi lety a od té doby jsem ji neviděl. Teď jsem byl v kavárně, měl jsem pracovní schůzku, a když jsem přicházel, vedle našeho stolu stála ta dáma z před osmi let. Zdravíme se, říkám, že mě oslovila její kolegyně, a ona ukázala na dámu u vedlejšího stolu a představila mi tu, která mě zvala na jejich setkání. Fakt chcete tvrdit, že to byla náhoda? 🙂
Do toho naprosto skvělá a velkorysá podpora od Radiožurnálu, který letos připomíná naši minulost pod značkou Znovu 89. Přidejte k tomu, že Respekt před pěti lety vydal knihu Věčné časy de facto na totožné téma, jen v jiné, faktičtější a dokumentárnější formě. Přičemž ta kniha má, zase zcela náhodou, naprosto stejné rozměry jako Dětství, takže to bude skvělý dárkový balíček.
Všichni autoři do toho bez přemýšlení šli bez nároku na honorář, takže na konci, pokud se první náklad zcela prodá, by mělo být něco přes sto tisíc korun, které věnujeme na dobročinné účely.
Zkrátka jsem unášen tím, co se kolem celého projektu děje, a vlastně za to ani nemůžu. Je to něco jako neposkvrněné početí, motýlí mávnutí, no dobře, několik motýlích mávnutí a zvlášť ke konci spíš urputné mávání, ale stejně. Tolik šťastných náhod opravdu nemůže být náhoda.
A co je nejlepší, celou tu věc můžu naprosto bezostyšně chválit, protože ty texty, fotky a obrázky má na svědomí někdo úplně jiný než já a skutečně se povedly. A já teď jen můžu být vděčný, že z pěny nadšení desítek lidí, kteří uvěřili jednomu impulzivnímu nápadu a pomohli mu na svět bez jakéhokoliv nároku na odměnu, s velkým zaujetím, s mimořádnou ochotou a v extrémně krátkém čase, vzniklo něco tak pěkného.
Bylo mi ctí během dvou měsíců léta 2014 pobývat při přípravě této knihy v tak vybrané a skvělé společnosti. A přeju i vám, abyste se v ní cítili stejně dobře, protože jak vás znám, nezbyde vám, než si tu knížku pořídit nebo ji jako vánoční dárek věnovat svým rodičům, prarodičům, kamarádům… Můžete to udělat třeba přes Neoluxor, kde vám dají vědět, až knížka bude k dispozici a ještě se slevou. Dlí tam další dobrý duch Olga, která nikdy neodmítne žádnou pomoc.
A pokud vás vzpomínky na věčné časy dojmou, nadchnou, rozesmějí nebo seznámí s něčím, co jste dosud neznali nebo jste si ani nedovedli představit, což bych se vsadil, zkuste při té příležitosti zavzpomínat taky. Pro sebe, pro své děti a přátele, pro čtenáře na blogu… Pořád mě nepřestává fascinovat, jak tohle sdílené vzpomínání lidem chybí – vždycky se při zmínce o Mém dětství v socialismu lehce zasní a začnou se jim hned vybavovat pocity a vzpomínky a příběhy…
Všechno tohle ukazuje, že i motýlí mávnutí, zvlášť když se k němu přidají s důvěrou a otevřenou myslí další, může dokázat úžasné věci. I za tuhle zkušenost a přesvědčení vděčím Mému dětství v socialismu. Děkuju všem, kteří na tom mají svou neocenitelnou zásluhu. A přeju i vám, abyste sami pro sebe někdy uvěřili, že i podobně bláznivé nápady mají svůj smysl. Na konci z toho bude jistě velká radost.