Harry se vrátil! A s ním Ron a Hermiona a famfrpál a Bradavice a prostě celý ten báječný svět kouzel a čar – no, řekněte, jak byste mu mohli odolat? Celý rok se potterofilové těšili, až přijde ONA chvíle. A konečně jsme se dočkali – Harry je zpátky a v plné síle – tentokrát si poradí i s obrovským baziliškem.
Druhý filmový díl Harry Potter a Tajemná komnata mimořádně slavné série se zcela pochopitelně vystavuje riziku nekonečného srovnávání s prvním dílem Harry Potter a Kámen mudrců (o kterém jsem na Novinkách psal před devíti měsíci). Zkusme srovnání (a to nejen s prvním dílem, ale i s knižní předlohou) využít i v tomto zamyšlení, může být totiž docela užitečné.
Jak zase zavřít tajemnou komnatu?
Ve druhém díle najdeme téměř všechno na stejném místě, na jakém jsme to v díle prvním opustili (vždyť je pod ním podepsán stejný realizační tým). Rozdíly jsou minimální, ačkoliv rozeznatelné. Harry s Ronem stihli pořádně povyrůst (Hermiona si ze své dětské nevinnosti zachovala nejvíce), vizuální efekty jsou propracovanější a dotažené a přibyla pěkná řádka výrazných vedlejších postav.
První, která se objeví na plátně, je skřítek Dobby – takřka dokonalý výtvor digitální techniky, který jeho stvořitelé doslova zhmotnili do trojrozměrné věrohodnosti. Dobby, který v příběhu hraje důležitou roli, rozhodně není nějaká umělá kreace (jako byl v prvním díle například kentaur), ale živoucí postava se svébytným a přesvědčivým charakterem.
Dobby škrtne prsty a vy si ani neškrtnete
Ostatně většina animací působí věrohodně (jsou o n0ěkolik tříd výše než v prvním díle) – ať už se jedná o sazenice mandragory, hejna velkých lesních pavouků, hrozivého baziliška nebo nakonec i utkání famfrpálu, jenž z počítačové hry povýšil na skutečný, drsný souboj.
Ovšem ani postavy, jichž se ujaly lidští herci, nezklamou – nejvíce se hovoří o Kennethu Branaghovi jako sladce samolibém učiteli obrany proti černé magii Zlatohlavu Lockhartovi. Je jasné, že si Branagh opravdu užíval (například jeho trojjediné zpodobení, kdy se pozdraví s obrazem, na němž je zachycen jako malíř, který portrétuje sám sebe, patří mezi ukázkově výstižné chvilky) a vytvořil vynikající protipól k profesoru Snapeovi Alana Rickmana. Rickman jako by vedle Branagha také vyrostl, proti prvnímu dílu se mnohem lépe sžil s rolí tajemného učitele lektvarů a působí adekvátně rozporuplně.
Zlatoslav Lockhart není nikdy sám
Neztratí se ovšem ani Jason Isaacs (Černý jestřáb sestřelen, Armaggedon) jako otec Draka Malfoye, ačkoliv se jeho podoba pohybuje na rozhraní někde mezi bratry Křížky ze skupiny Damiens a elfy z Tolkienovy Středozemě. Ovšem osobně mě nejvíce okouzlil ve své minimalistické roli otec rodiny Weasleyových (Mark Williams byl ostatně podobně roztomilý jako koktavý herec v Zamilovaném Shakespearovi, pamatujete?).
Otec a syn Malfoyovic
A co hlavní dětské postavy? Daniel Radcliffe se jako Harry zbavil největších nánosů topornosti a dokáže vás převést celý příběhem o mnoho snadněji než dřív. Zato Ron (Rupert Grint) jako by sklouzával do přehrávání – jeho kdysi tak účinné škleby (kterými vyvažoval kamarádovu nevýraznost) režisér nadužívá a ztrácejí tak na přitažlivosti. Hermiona (Emma Watsonová) je podobně suverénní jako v prvním díle, bohužel nemá tolik prostoru, aby předvedla všechno, co v ní je. A Tom Felton se v záporáctví svého Draka Malfoye dokonale rochní. Postavit film na několika dětech bývá velké riziko – tady ale vcelku bezbolestně prochází.
Velká trojka
Dostáváme se k celkové atmosféře, která opravdu je taková, za jakou jí vydávají autoři -vtipnější, temnější a strašidelnější. Některé scény jsou mnohem účinnější než byly scény prvního dílu – jednak díky lépe zvládnutým technickým postupům, ale i díky větší vyrovnanosti hereckých výkonů.
Zkrátka, přitlačilo se na pilu, režisér Chris Columbus se s důvěrnou znalostí osvědčeného materiálu rozmáchl do velkovýpravného stylu, který má uchváceného diváka ohromit, nadchnout a pohltit – akce střídá akci, dějový zvrat přichází vzápětí po skončení předešlého dobrodružství, nebezpečí a strach číhá za každým rohem. Riskantní let automobilem, běsná Vrba mlátička, krvavá písmena, zkamenělí lidé, famfrpálový zápas téměř na život a na smrt a nakonec mýtický souboj, jak vystřižený z nějakého středověkého Vetřelce, kde se nebojuje kulomety, ale obyčejným mečem. Scény, nad kterými bych opravdu váhal, zda jsou vhodné pro psychiku malých dětí.
Připravte se na přistání
Nicméně, tohle dramatické divadlo vyvažují „dětsky“ vděčné nápady jako skutečně krásně slizké zvracení slimáků, nepovedená proměna krysy v pohár, rozkošné kořeny mandragory, maminčin hulák a podobně hravé kousky (osobně vyzdvihuji sněžení ze stropu školní jídelny). Zkrátka je to další melánž podle zaručených receptů filmového mainstreamu, jež díky knižní předloze naštěstí nemůže klesnout do průměru.
Ovšem jak je knižní předloha spásou celého filmu, tak je i jeho prokletím. Film se totiž od knižní předlohy nedokáže odpoutat (a to nejen kvůli tomu, že J.K.Rowlingová vyžaduje věrnost předloze), a tak bez ní ani nemůže fungovat jako svébytný, samostatný útvar. V konečném důsledku totiž nejde o nic jiného než o efektní, animovanou ilustraci knižní předlohy.
Dostat huláka je horší než dostat chřipku
Štáb byl zřejmě natolik pohroužen do natáčení (asi mnohem víc než při prvním díle), že ztratil vazbu na diváky, kteří neznají knihu nebo první díl (ne že by si to nemohl dovolit při takovém počtu fanoušků). Z celého příběhu se totiž absolutně ztratily souvislosti – v úporné snaze vtěsnat základní dějovou linii do jednoho filmu, autoři už neměli čas na její dostatečné vysvětlení (a příliš spoléhají na to, že si diváci chybějící vazby doplní sami, ovšem tím se jen zneužívá těsná vazba mezi knihou a filmem), jedna chvíle napětí střídá druhou, po hádance okamžitě následuje její řešení – žádný vnitřní zápas, žádné potíže – vše podle jednoho receptu: někde číhá nebezpečí, všichni mají zákaz vycházení, ale pro Harryho a Rona to je jasný příkaz zachránit celou školu a tak pořád dokola.
Hermiona to s lektvary umí
Kdo předem neví, kdo je lord Voldemort, zjevně nemůže tušit, čím je tak nebezpečný, jeho zlo je příliš abstraktní, zvláště, když se o něm téměř nemluví, pouze se objeví v samotném závěru a navíc ne v tak děsivé podobě, jak by bylo zapotřebí – ostatně Harry s ním také nemá mnoho práce.
Samozřejmě, že film musí pracovat se zkratkou, ale redukovat tímto způsobem celou psychologii postav (v knize relativně bohatou na to, o jaký druh literatury se jedná) se nemusí vyplatit – Harry pak působí jako nějaký malý akční hrdina bez bázně a hany, který zná recept na každou nepravost a dokáže být vždy na svém místě. Zatímco v knize má spoustu času, aby přemýšlel, váhal a překonával strach, ve filmu na podobné zdržování není čas – musí se jednat a nejlépe tak, aby se nepřekročila povolená stopáž.
V knize je vývoj situací mnohem jasnější, jejich kauzalita promyšlená a nenásilná a zapadá do sebe, všechno má své vysvětlení a děje se proto, že to má velmi jasný důvod. Ve filmu jsme naopak svědky rychlého střídání scén, které se dějí, aniž bychom pořádně věděli proč – létající auto si jezdí lesem sem a tam, Dobbyho nějakým záhadným způsobem osvobodí ponožka, všechno je podáno v neuvěřitelné rychlosti, takže je tu všechno a zároveň nic.
Profesor Brumbál, poslední role Richarda Harrise
Chris Columbus se tak zaplétá do podobných pastí jako třeba Steven Spielberg v Minority Report, kdy jsou efekty a vizuální přesvědčivost důležitější než samotný příběh (naštěstí to díky kvalitě knihy s Harrym Potterem nedopadá tak bledě jako s Tomem Cruisem, ačkoliv film stejně vnímám jako pouhé zastřešení celé potterovské kampaně, jako vizuální nutnost pro prodej dalších relikvií všeho druhu). Přitom zřejmě jako jediný možný způsob, zvlášť při pohledu na rozsáhlost chystaných dílů, se zdá být odvážnější autorské uchopení, které by literární košatost dokázalo přetavit do filmové linearity bez toho, že by musel obětovat příběh na oltáři akce.
V této souvislosti se nabízí srovnání kupříkladu s Irvingovými Pravidly moštárny, kdy sám spisovatel při psaní scénáře, za něhož dostal Oscara, škrtl dobrou polovinu knihy, nebo i s Jacksonovou adaptací Pána prstenů, které lze vyčítat cokoliv, ale rozhodně ne malou odvahu pustit se do křížku s kultovními uctívači literární Středozemě.
Uvidíme, jak se s těžkým úkolem popasuje nový potterovský režisér Alfonso Cuarón, který už několikrát dokázal, že umí být originální a svůj, ať už adaptací Dickensových Nadějných vyhlídek nebo populární Mexickou jízdou. Držme mu palce, ať třetí návrat do Bradavic stojí za to. Zatím si užijte druhého výletu – navzdory všem výtkám jde o velice příjemný zážitek.
(psáno pro Novinky.cz, článek tam vyšel 16.prosince 2002)