Lesk a bída amerických filmů

Filmům „made in USA“ už delší dobu můžeme připsat jeden společný rys – a totiž ten, že mají příliš mnoho společných rysů. Ale když budou všechny úplně stejné, bude mít smysl platit za nové?Chystá se další americký film. Co nás asi čeká?

Víc než co jiného velkolepá marketingová masáž, napjaté očekávání povzbuzované natěšenými recenzisty barevných magazínů, oslavné a pikantní portréty souvisejících hvězd a režisérů, víkendový nápor na multiplexy (stejně stejnými jako program, který se v nich promítá) a pak postupné, lehounké vytracení, automatické nahrazení efektnějším, technicky dokonalejším „provedením“ a ještě lepší „brací“ silou, která z našich peněženek jistě lépe než „běžný prostředek“ vybere další peníze.

Zvláště letošní podzim mě v tomto přesvědčení utvrdil a zároveň zklamal. Přiznávám, že i já jsem částečně podlehl onomu hollywoodskému mámení a byl jsem zvědavý na příděl nových filmů, které recenze řadily mezi nejlepší kusy z podzimní nabídky. Je pozoruhodné, jak opravdu promyšlené P.R. dokáže vzbudit zájem i o něco úplně nepodstatného, málo potřebného a v některých případech i špatného. Za nejsilnější argumenty úspěšné a přitom vlastně neadekvátní kampaně mám tři filmy podepsané dobře znějící značkou: Shyamalanova Znamení, Spielbergův Minority report a Mendesovu Road to perdition (poslední zařazuji s lítostí, ale z následujícího pochopíte proč).
Za osmnáct a bez dvou za dvacet
Pro všechny tyhle tři snímky je typické, že nedokáží překonat obecnou slabost zámoří po komerčním úspěchu. Steven Spielberg je sice režisér, který před veřejností dokáže balancovat na hraně mezi komercí a něčím, co by se dalo nazvat „snaha o umělecký dojem“, přesto dle mého názoru velmi často selhává v tom, že se spokojuje s nezbytným povrchem bez hlubšího smyslu.
Znamení
V tomto ohledu má v M. Night Shymalanovi opravdu vzorného žáka, který se snaží učitele v mnohém předčit. Znamení, tenhle hodně zbytečný film, byl některými recenzisty řazen do hitchcockovské tradice, k níž má ovšem opravdu velmi daleko – vylekat diváky psem, který nečekaně zaštěká, není příliš vynalézavé, a bohužel tak polopatické , že se naplánovanému vylekání vskutku nebráníte (někdo tomu říká, že „Shyamalan mistrovsky ´ždímá´ napětí ze zcela všedních věcí“ ). Srovnejte však tuhle plytce tajemnou atmosféru například s mysteriózním přízračnem, kterým překypoval film Ti druzí s dokonale záhrobní Nicole Kidmanovou.

Nejde o to, že příběh, kterak bývalý kněz začal věřit v boha, protože se setkal s mimozemšťany (zkrátka takové aktuální poselství) svým námětem nesahá dobrým psychothrillerům ani po kolena, ale o to, že i jeho realizace se jen těžko šplhá ke kotníkům. Zvláště po chvále ze strany kritiky vlastně celou dobu jen čekáte, když už to začne být tak zajímavé, jak všude psali; říkáte si, že tohle přece ještě nemůže být ten strach, to pravé zoufalství, bezradnost a skutečná bezmoc a taky, že snad opravdu o mimozemšťany nepůjde, zvláště pak ne o tyhle zelené mužíky, kteří toho sice strašně moc dovedou a jsou strašně strašidelní, ale ke své smůle jsou rozpustní ve vodě.

Představte si cirkusového principála, který s velkolepým halasem spustí svou oslavnou tirádu na příští číslo – uvidíte, co jste ještě neviděli, uslyšíte, co jste neslyšeli, prožijete věci nevídané – a dorazil by plešatící klaun, který by se se supěním převalil přes své zakulacené bříško a předvedl solidní sice, ale obyčejný kotoul. Tak takhle nějak připravuje Shymalan (ostatně s pomocí kritiky) své diváky na zcela mimořádný zážitek – náznaky, tušení, nejistota, aby v závěru vyrukoval s umělými postavičkami budícími hluboký soucit. Po rázné ráně baseballkou nezbytná úlevná chvíle dojetí a z Mela Gibsona je velebný pán – a co má být?.
Minority Report
K totožným koncům, snad jen rafinovaněji, se v podstatě dopracuje i Spielberg v Minority Report. Film je to přeplněný vizuálními nápady, dechberoucími efekty, vynálezy a detailním hračičkovstvím ve stejné míře, jako kulhá ve svých fabulačních schopnostech, jež nemají elementární ambice po věrohodnosti či pravděpodobnosti. Ne že by to bylo nezajímavé, i obrazovou stránku věci si můžete docela vychutnat (ačkoliv vertikální jízda autem, při níž v třísetkilometrové rychlosti Cruise přeskakuje z jednoho auta na druhé opravdu tahá za vlasy i za bránici), ale v konečném důsledku nejde o nic jiného než uměle překombinovat příběh.

Průměrný akčňák tak bude moci být zařazen do vyšší kategorie, protože nabídl nějakou, byť hodně slabou záminku k „filozofování“ – v tomto případě se tím vznešeným slovem myslí pouze pátrání po tom, zda se to tak stát mohlo a jaké jsou v celém systému díry – od nemožnosti předvídat budoucnost, k níž nedojde, protože jí někdo na základě předpovědi zabrání, až po nepozornosti typu: „tušitelé neumí předvídat nic než vraždy“ , ale když na to přijde, předpovědí i nevěru apod.

Právě tyhle nepodstatné detaily, nad nimiž se zavírá oko, jen dokazují, proč tu tenhle film je. Filmový průmysl se musí udržet v chodu stůj co stůj, k čemuž bohatě stačí recyklace námětů a přebalování starých klišé do lesklejších, pestrobarevnějších a blýskavějších obalů, které zakryjí obsah tím lépe (a je potřeba ho zakrýt, poněvadž toho v sobě moc neskrývá a k ničemu ho nepotřebujete), čím s ním budou mít míň společného.

Proto nepřekvapí, když velkolepost provedení narůstá nepřímo úměrně propracovanosti tématu (tady by stačilo, kdyby byl dotažený příběh), když je potenciál netradičního sci-fi přebit důrazem na efekt a je od něj odvedena pozornost, jen aby vyústil do neuvěřitelně tradičního, až drze troufalého melodramatu se šťastným koncem v podobě zakulaceného bříška Cruisovy partnerky.
Road to perdition
Polovinu přitažlivosti obou filmů vyřeší hlavní hvězdy – Gibson a Cruise. Třetí snímek na ně také spoléhá, ovšem na rozdíl od dvou výše zmíněných pánů, Tom Hanks a Paul Newman, odvádějí v Road to perdition výraznou práci, k níž není mnoho co dodávat. Stejně tak Sam Mendes by mohl oba výše uvedené režiséry zaškolit – celý příběh sedí, tak jak má, kamera je úchvatná a ve vykreslování obrazů, atmosféry i významů přímo čaruje, k mé lítosti však i Mendes podlehl jakési filmové „politické korektnosti“ a slibně načrtnuté drama rozmělnil do zbytečného melodramatu.

Zabiják Tom Hanks, tenhle chladný, nepochybující, oddaný služebník svého šéfa se v půlce filmu promění v milujícího a kajícího se otce a tak se mohutná kostra mafiánského souboje o chlapskou prestiž a moc rozleptá do absolutně zbytečných (pro osud tohoto filmu tragicky zbytečných) sentimentalit, byť jsou statečně drženy v míře snesitelnosti. Přitom každá kapka citu, tedy když se otcovská role u zabijáka začne pojímat jinak než jen jako pouhé plnění archetypálních zákonitostí, jež musí překonat i služební povinnost, ubírá na tragice, na tíži a paradoxnosti celého zápasu a uhlazuje tu báječnou rozporuplnost hlavní postavy.

Stačilo jen o málo víc odvahy, trochu víc vůle postavit se zaběhnutým pravidlům a mohl by se před námi odehrát velký a hluboký příběh. Takto se Mendes zastavil těsně před koncem vytčeného cíle a podlehl onomu nesmírnému tlaku zaběhnutých pravidel, které do posledního písmenka využívají a naplňují Znamení a Minority report. Ani o závěrečné Hanksově smrti se nedá říci, že by byla netradiční či neočekávaná – ač zdánlivě působí jako osudové vyústění, jedná se jen o využití umělecky vyhlížejícího klišé kladoucí rovnítko mezi smrt a fatalitu, jež by podle kritického úzu měly znamenat uměleckou kvalitu (zkrátka, zabírá to). Velká škoda.

Co s tou Amerikou?Hlavní potíž současné americké produkce (soudě podle prý nejzajímavějších snímků podzimu) spočívá v tom, že se nedokáže odpoutat od lákavých svodů mainstreamových pravidel zaručujících popularitu a zisk. Tohle sebespoutání pak znamená, že všechny filmy tohoto druhu pak v konečném důsledku vyznívají stejně – v lepším případě jako úchvatný ohňostroj plný prskajících hvězd, ve kterém je všechno a zároveň nic a který pomine stejně rychle jako byl vystřelen k nebi.

Ve srovnání s výše zmiňovanými pak působí doslova jako zjevení například španělsko mexická produkce – ať už Amores Perros, Mexická jízda či nejnovější Mluv s ní. Troufám si odhadnout, že příčina by mohla být až banálně jednoduchá – protože vznikají z absolutně odlišného prožitku reality, který nemá čas vymýšlet „mimozemskou“ (ve smyslu nesouvisející s žitou realitou) zábavu, ale potřebuje se vyslovit k neradostnému, strastiplnému a bolestnému přebývání uvnitř této reality (podobně Země nikoho).

Přitom i za mořem vznikají filmy, které nesou svůj osobitý rukopis a své cenné poselství – hodí se připomenout Weirovu nedostižnou Truman show jako mimořádný obrázek současného světa, který je ovládán stejnými pravidly jako Znamení, Minority report a v konečném důsledku i Road to perdition. Do jaké míry jsme jimi ovládáni i my?

(psáno pro Novinky.cz, článek tam vyšel 29.listopadu 2002) 

Sdílejte tento článek na sociálních sítích!
Share on FacebookShare on Google+Tweet about this on TwitterShare on LinkedIn

Nepřehlédněte: kniha Přelud svobody

Výbor textů novináře a vydavatele Jána Simkaniče z let 2013 – 2017 Přelud svobody, které se týkají veřejného života, vývoje české společnosti a politické scény, proměn mediálního prostředí a komunikace. Knihu lze vnímat jako upozornění na zásadní rizika dalšího vývoje, stejně jako inspiraci k jejich překonávání.

Kniha obsahuje 68 textů sebraných z blogu Simindr.cz, týdeníku Respekt, magazínu Reportér a dalších médií. A to včetně zcela nové šestnáctistránkové eseje Přelud svobody, která výbor uvozuje a zasazuje do kontextu současné společenské a politické situace.

Tištěnou knihu můžete ihned zakoupit v e-shopu.

Simindr Written by:

Ján Simkanič, bloger, publicista, vydavatel.

Be First to Comment

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *