České dráhy se cenným způsobem zapojily do řešení krizové dopravní situace v popovodňové Praze. S jinou vážnou situací si však poradit nedokázaly a o své cestující se nepostaraly. Vše podle hesla „Náš zákazník – nás nezajímá!“

Patřím k těm, kteří spíše oceňují Dopravní podnik hl.m. Prahy a České dráhy za to, jakým způsobem si poradily s pražskou dopravou těsně po záplavách. Cestující si sice při jízdě dýchají z úst do úst a zbylí jezdí zavěšeni na vnějším plášti tramvaje, přesto dokážu pochopit, že nahradit trasy metra je velmi obtížný úkol a s omezenými kapacitami ho zřejmě nelze vyřešit lépe.

Například náhradní vlakovou dopravu považuji za velmi šťastné řešení, které pro obyvatele východní části města znamená někdy i rychlejší spojení do centra než metro před povodněmi. Ačkoliv vlaky mívají zpoždění, většinou se pohybuje v řádu minut, a tak je stále výhodnější jet vlakem než přeplněnou a pomalejší tramvají.

Bohužel Českým dráhám vděčím za zkušenost, která můj názor dokonale obrátila – tenhle podnik totiž neví, co je pohotová reakce, manažerská pružnost a především primární slušnost a elementární péče o cestující – na nečekanou situaci nedokázal vůbec zareagovat. Vidět to ve filmu, smáli byste se, takto jen nevěřícně kroutíte hlavou.

Čekání na Godotův vlak Nasedl jsem v úterý 18. listopadu v 11:22 na linku autobusu, která sváží cestující ze sídliště Černý Most na nádraží Praha-Kyje, aby pak vlakem pokračovali dál do centra na Masarykovo nádraží. Kromě občasných zpoždění s touto dopravou nebývají problémy. Vlak se opozdil i tentokrát. Zvyklí, takže neznepokojeni, čekali jsme s tím, že v nejbližší době určitě nějaký přijede. Začátek čekání: 11:30.

Nejbližší doba minula a vlaku jsme se nedočkali. Abyste lépe chápali situaci – nádraží Kyje je stranou civilizačního ruchu a bez vlaku se odtud dostanete jen obtížně a s velkou časovou ztrátou. Cesta zpátky na sídliště a pak jinou trasou do centra by trvala přibližně hodinu, takže o alternativě k vlaku začnete přemýšlet jedině v případě, že vlak nepojede. Ale to jsme nevěděli.

Na nádraží bez pokladen a průvodčích nic nehlásili (přitom tamní amplion je jindy funkční), takže jsme stále doufali, že se sice možná něco na trati stalo, ale vlak dorazí. Živeni marnou nadějí jsme takto naštvaně strávili hodinu a půl a po vzoru Wabiho Daňka jsme mohli leda tak stírat rosu na kolejích. V mlhavém počasí nás sotva hřála skutečnost, že nás byla přibližně stovka.

Někteří cestující si dobu krátili nerozhodným přecházením mezi autobusem a perónem, zvažujíce, zda se vydat na nelehkou pouť zpět či vytrvat v mrazivém vlhku. Většinou však bláhová víra vítězila – a tak dál vyhlíželi, zda se za zatáčkou objeví lokomotiva a ozve se konečně radostné houkání.

Až po hodině a půl, kdy už většině bylo všechno jedno, důležité schůzky byly v nenávratnu, pozdním příchodům se nedalo zabránit, další navazující spoje už dávno odjely, jeden z necestujících cestujících oznámil překvapivou novinu – prý za pět minut pojede vlak do centra z protější koleje (ta naše je prý prasklá). Všichni jsme se tedy přesunuli na opačnou kolej a vlak opravdu přijel. Rychlík to byl a opravdu rychlý – ani nestačil zastavit.

Vtipné, také se nádražím nesl nevěřící hořký smích. Až po dalších deseti minutách nás odvezl pantograf. Doba čekání dosáhla neuvěřitelných 100 minut. Konec čekání: 13:10.

Arogance nebo neschopnost? Mnozí z vás asi vědí, že příčinou zpoždění byla nastražená výbušnina na trati těsně před nádražím Kyje. Tato závažná skutečnost by možná mohla ospravedlnit, proč sto lidí muselo čekat. Ale neospravedlňuje. Důvodů je několik.

  1. K odhalení výbušniny došlo brzy ráno – jedna kolej (směr centrum) byla podle vyjádření ČD vyloučena z provozu v půl osmé ráno, druhá (směr od centra) nejezdila od půl jedenácté do dvanácti hodin. Autobusy však k nádraží přivážely cestující až do jedné hodiny po poledni, jako by vlaky normálně jezdily.
  2. Během celé doby nikdo, vůbec nikdo, nebyl schopen jakýmkoliv způsobem informovat cestující o tom, co se na trati děje a že na vlak nemají čekat. Na nádraží je funkční amplion (který podle vyjádření ČD kvůli summitu nemohl fungovat), v takovém případě však mohl kdokoliv z odpovědných pracovníků na nádraží přijet a lidi seznámit s danou situací – služebním autem by byl na místě za pár minut. V opačném směru nás od dvanácti hodin do našeho odjezdu navíc minulo šest vlaků, jejichž průvodčí také mohli něco říci. Cestující ale nebyli informováni několik hodin.
  3. Nabízelo se elegantní a bezbolestné řešení – stačilo, aby autobusy po zjištění dlouhodobějších problémů na trati přestaly vozit cestující na nádraží a vozily je na konečnou tramvaje. Cestující by tak získali alternativní možnost k přesunu do města.

Na všechny tyto „jednoduché“ recepty dokázali během čekání cestující přijít velice rychle. Jak je možné, že na to nepřišel nikdo z Českých drah? Vysvětlení-nevysvětlení podává tiskové oddělení ČD – prý se nedalo určit, jak dlouho bude omezení trvat a jak rychle policie nastraženou výbušninu odstraní. Ve chvatu a zmatku se tedy není co divit, že nějací cestující byli odsunuti na vedlejší a navíc nefunkční kolej. Přitom stačilo opravdu málo – říci jedinou větu: „Na trati je bomba a nevíme, kdy pojedeme.“ Myslím, že s touto informací by si těch sto lidí bohatě vystačilo.

Absurdity nekončí Asi oplývám značnou naivitou, protože jsem i pro zpáteční cestu místo tramvají zvolil vlak – víte, je totiž rychlejší. Netušil jsem však, že dráhy během dne zavedly mimořádné opatření – ve městě se bude přechodně kvůli obavám z dalších útoků jezdit třicetikilometrovou rychlostí. Ne, nevadilo by mi, kdyby cesta trvala déle, pořád lepší než tramvaj. Kdyby to ale nebyl poslední vlak a poslední autobus. Podle obvyklého jízdního řádu má totiž poslední autobus na poslední vlak čekat pouze pět minut. Dorazili jsme s dvacetiminutovým zpožděním. Autobus nečekal. Zřejmě odjel prázdný – jiní než vlakoví cestující jím prakticky nejezdí. My jsme museli pěšky.

Při obvyklém režimu bych s tím počítal – ale proč při zavedení mimořádných opatření u vlaků, s vědomím, že budou jezdit se zpožděním, nebyl zaveden mimořádný režim i těch autobusových linek, které na vlak navazují? Proč? A proč se ptáte? Stěžujte si na Hlavním nádraží.

V kritické chvíli se ukázalo, jak současné dráhy fungují – jejich klient je ten poslední, kdo je zajímá. Konstatování tohoto faktu se mi neříká snadno, protože vlakové dopravě jako takové držím palce. Ovšem funkčnost současného aparátu naprosto neodpovídá požadavkům na fungování moderního podniku. A zodpovědnost? Jaká zodpovědnost?

Největší beznadějí však člověka naplňuje pocit, že s tím sebevětší kritika ze strany cestujících stejně nic neudělá. Navíc, někteří vlakem jezdit musí, i kdyby nechtěli – jiné spojení v místě jejich bydliště totiž neexistuje nebo je krajně nevýhodné. A v takové pozici se těžko vyvíjí nějaký soustředěný nátlak. Existuje vůbec nějaká možnost, jak s tím něco udělat?

Pro uklidnění si můžete aspoň přečíst o zlevňování jízdného na krátké vzdálenosti – nicméně myslím, že o pár korun nižší jízdné při tomto chování Českým drahám více zákazníků nepřinese.

(psáno pro Měšec.cz)