Oscar za nejlepší zahraniční snímek loňského roku je jen tím nejméně důležitým důvodem, proč jít do kina právě na tenhle film.

Natáčet film o válce je možné různým způsobem – někdo se tohoto záměru chopí s vidinou velkofilmu, jiný zvolí komorní přístup, v němž osudy jednotlivců převáží nad velkolepými přesuny vojsk. Do druhé kategorie patří i výsledek široké evropské koprodukce – krutý, absurdní, beznadějný příběh z bosenské války nazvaný Země nikoho, který sbírá jednu festivalovou cenu za druhou především proto, že neskutečně tíživé a bohužel stále aktuální téma dokáže přiblížit ve vrcholně tragikomické podobě, která vás nenutí k slzám, ale ke smíchu a o to hlubší reflexi.

Výchozí zápletka je inscenačně velmi prostá, až divadelní – ve středovém zákopu ležícím přesně mezi dvěma nepřátelskými liniemi, v takzvané „zemi nikoho“, se shodou náhod ocitají tři vojáci, dva bosenští a jeden Srb. Všichni tři chtějí odsud, ale situace je taková, že se z toho dostanou buď všichni, nebo nikdo, protože žádný z nich nemůže odejít sám.

Každému v odchodu brání něco jiného – jeden z Bosňáků leží na skákavé mině, kterou pod jeho bezvládné tělo umístil srbský voják, a protože se mina spouští uvolněním zátěže, která na ní spočívá, jakýkoli pohyb může znamenat smrt pro něj i pro zbylé dva. Jeho kamarád ho v tom nechce nechat, a tak v zákopu drží i třetího, Srba, – jen tak totiž může zachovat jakousi rovnováhu a naději, že se z toho dostanou společně. Je to absurdní, nelogická, a kdyby nešlo o život, vlastně komická záležitost – zájemně se mají v šachu, zoufalí, bezmocní, nadávají na válku i na sebe, perou se, zraňují, bojují svoji malou válku; typické oběti velkého „Osudu“, které se snaží aspoň přežít, jen přežít, protože nic víc ovlivnit nemohou.

Ani jejich vlastní štáby si s danou situací nevědí rady, protože ani netuší, k čemu ve středovém zákopu došlo a jak je možné, že z něj společně o pomoc mávají Srb i Bosňák – a tak obě strany dávají ruce pryč a zodpovědnost přehazují na třetího. Na řadu přicházejí jednotky UNPROFOR a média – a výchozí motiv postupně získává širší rozměry podobenství o nesmyslném, nepochopitelném, neovlivnitelném řetězci příčin a důsledků, za které nikdo nemůže, ke kterým byl donucen okolnostmi a jejichž tragické vyústění vlastně vůbec nepřekvapí, protože je v dnešním řádu světa naprosto běžné, samozřejmé a vlastně „normální“.

Bosenský scénárista a režisér Danis Tanović má jako válečný kameraman osobní zkušenost s tím, co se v zemi dělo, jeho osobní angažovanost však v tomto případě neznamená patos, ale naopak drsnou analýzu. Zvolené prostředky jsou velmi úsporné a o to je jejich účinek tíživější – stačí základní mikrosituace a zachycení několika hodin, které jsou potřeba k tomu, aby se nějak „vyřešila“. Tanović neútočí lacině na sentiment, vyhýbá se polopatismům a dovysvětlování, nedrásá divácké duše a nenutí z nich slzy, všeobecné beznaději čelí krutou ironií a černým humorem, kterému se musíte smát, i když víte, na jak úzké hraně se balancuje.

Na malém prostoru se tu soustřeďuje kompaktní přehled všech hrůz, paradoxů a absurdit války – jsou tu nekonečné hádky o tom, kdo začal, při vědomí toho, že všichni jsou ve stejném srabu, vidíme nepřátelství mezi lidmi, kteří mluví stejným jazykem, kterému však v každé zemi říkají jinak, do toho se vojáci s modrými barety snaží pomoci konkrétním lidem, ale jejich úsilí naráží na snahu nejvyšších míst udržet si svůj vlastní nezúčastněný a bezpečný klid, a všechno podrobně sledují média s pudovým hyenismem, který jediný však dokáže přimět kompetentní vedení jednat.

Jediný impuls dokáže roztočit kolotoč neuvěřitelných reakcí, které děsivou válku převrátí v dokonalou frašku, v níž si k dokonání veškerého zmatku její aktéři nerozumějí, protože každý mluví jiným jazykem – a uprostřed toho babylonského propletení angličtiny, francouzštiny, němčiny a místního jazyka, ať už mu obě strany říkají jakkoliv, se odehrává šílená hra o život, nad níž nevíte, jestli máte brečet nebo se zalykat smíchem.

Každý tu přitom sleduje vlastní zájem – novináři chtějí senzační zprávy, aby zaujali publikum ve svých zemích, generálové „mírových sil“ si potřebují udržet válku od těla a před veřejností čistý štít a obyčejní vojáci chtějí „jen“ přežít. Vlastně každý je tu obětí zaběhnutého systému a své role, kterou většinou neumí nebo nechce překonávat, ale neochota, zbabělost a alibismus jedněch těm druhým přinášejí smrt. Se závěrečnými titulky do ztichlého sálu vklouzává bezmoc, marnost a absolutní beznaděj.

A člověk si postupně začne uvědomovat, že tenhle jeden zákop ztracený někde ve vzdálené cizí zemi (velitel UNPROFOR jde do akce: „Dejte mi helikoptéru a mapu Bosny a Hercegoviny!“ ), je jen modelovým příkladem zaměnitelným s jakýmkoliv jiným zákopem (jakýsi voják si čte uprostřed bosenské války noviny a běduje nad situací ve Rwandě) a s jakýmkoliv jiným místem, s jakoukoliv jinou zemí – ve světle chystaného útoku na Irák, atentátů na Bali a obsazení divadla v Moskvě se toto srovnání stává nepříjemně aktuální.

Všichni jsme spolu ve společném zákopu, ve stejném srabu, v jedné velké „zemi nikoho“, kde nemáme sebemenší šanci něco ovlivnit a kde můžeme jen doufat, že zrovna nás mine „velké kolo dějin“ – že nebudeme zrovna v domě, do něhož vletí letadlo, že nebudeme sedět v divadle, které přepadne nějaké komando, že náš národ nebude překážet jinému, že nebudeme muset bojovat o přístup k vodě, že nějaký šílenec nezačne střílet na naše děti ve škole, že nějaký šílenec placený zbrojním průmyslem neroztočí válku, ve které už bude všechno jedno.

Země nikoho zhmotnila naprosto běžná, samozřejmá pravidla našeho světa, v němž každý sleduje svůj zájem, a ačkoliv se odehrává v jedné válce, v jednom zákopu a týká se vlastně „jen“ tří lidí, má krutou všeobecnou vypovídací hodnotu, vždy jde jen o to, nakolik převáží vlastní zájem nad sebezapřením, dohodou a kompromisem.

Ve filmu však všechno navzdory veškeré komice končí v absolutní beznaději – vůle jednotlivce nemá šanci cokoli ovlivnit, protože naše postavení, naše role natolik závisí na námi neovlivnitelných podmínkách, že nám nedovoluje jednat jinak než podle předem daných pravidel – naše rozhodovací možnosti jsou velmi omezené a systém nás nakonec donutí udělat i to, co nechceme a co je pro nás zhoubné. A tak paradoxně i celý soubor cen, které tento film posbíral, jen jako by podtrhoval marnost veškerého počínání – co naplat, že ho uvidí tisíce lidí, že budou říkat, jak je výjimečný, a že autor prokázal svůj talent, jeden film, tisíce filmů žádné válce nezabrání a sotva lze doufat, že by se to podařilo aspoň jeho divákům.

Země nikoho sice jasně připomíná slavnou Hlavu XXII, jak poukazy na absurdní postupy, tak krutou komikou, avšak v konečném důsledku je mnohem pesimističtější a bez jakékoliv naděje, protože Yossarian se alespoň mohl pokusit utéct. Naopak v Zemi nikoho to nejde, protože jakýkoli pohyb, kterým by se dalo utéci od odjištěné miny, znamená smrt. Nám zbývá jen doufat, že někdo podobnou minu nestrčí i pod nás.

(psáno pro Novinky.cz, článek tam vyšel 29.října 2002)