Ať člověk chce, nebo ne, pořád máme v genech zakódováno, že muži jsou lovci a ženy sběračky. Takže jsme doma ani nemuseli diskutovat o tom, kdo z nás se postará o nastražení pastí na myši.

Ne že bych diskutovat nechtěl, protože navzdory veškeré evoluci lovecké geny celkem postrádám, ale kojící žena a děti do tří let věku byly v početní i morální převaze. Zvlášť když nám myši začaly žrát i mýdlo.

Jako obvykle, šel jsem na celou věc vědecky. Na Googlu jsem našel všechno, co se dá o lovení myší, návnadách, pastičkách a trávení vůbec zjistit, a po mnoha týdnech odhodlávání jsem při návštěvě jakéhosi hobbymarketu zakoupil vražedné zbraně.

Vybaven jsem byl skutečně komplexními radami a zkušenostmi: Myši jsou velice hloupá stvoření, ta se chytnou na cokoliv./Dělal jsem, co se dalo, ale pořád proti nim nemám šanci a nemůžu se jich zbavit./Já to likviduju po tunách./To je přece Příroda, němé tváře, jak můžete něco takového zabíjet, vždyt to s námi žije v míru… A v bobcích, řekl jsem si pro sebe, nařezal slaninu a začal se potýkat s pastičkami.

Vlastně nemám rád hlavolamy, zvláště ty drátěné, různě zatočené a rafinovaně složité. Představují pro mě mnohahodinovou ztrátu času korunovanou obvykle neúspěchem. Jako pastičkový panic jsem v prvopočátku zažíval stejné pocity i při všelijak nešikovném napínání drátku přes pružinu, při tom mi vypadávala návnada, občas vystřelila na druhý konec místnosti, zato jindy zůstala pevně zadržena mým palcem nemilosrdně skřípnutým pod nečekaně uvolněnou pružinou. Nebudu zdržovat detaily, postupně jsem přeopatrně kladl šest pastí na své místo, postupně radostně vystřelovaly buď proto, že jsem je na zem položil příliš prudce, nebo zaškobrtly o smítko prachu na dlažbě nebo jsem je jen vyvedl z rovnováhy, prostě s nadšením dokazovaly svou hypercitlivost a já spokojeně očekával, že druhý den najdu pastičky obložené zmrzačenými hlodavci.

Když už jsme u toho, chytání myší pomocí klasických pastiček bývá označováno za velice humánní způsob jejich likvidace. Jasně, myši se při tom nepřevracejí střeva plná jedu, ani se hryzalka nesvíjí v nekonečných křečích, vlastně působí na té dřevěné podložce celkem klidně, jako by si ustlala a jen tak pro radost si přes krk, hlavu nebo půlku páteře přehodila kus drátku. Ale označovat to za humánní může jen člověk, kterému nic cizího není lidské. Protože pro člověka je to tak typicky lidské asi jako poprava na gilotině – taky je to rychlé, za člověka špinavou práci udělá jednoduchý stroj a lze si namlouvat, že při tom odsouzenec netrpí. Na onom světě se přece každému líbí, vždyť se odsud ještě nikdo nevrátil, tak co řešíte. Co by člověk dal za tak krásnou rychlou smrt, amen.

Druhý den pečlivá obhlídka pastiček ukázala, že všechny zaznamenaly změnu. Slanina pryč, myši nikde. Některé sklaply, jiné zůstaly v původní připravené poloze.

Přemýšlel jsem. Výsledky této činnosti nebyly valné, ale naplnily mě novou nadějí. Jasně, slanina je kusovka, snadno se uzme jedním pohybem. Zkusíme Nivu. Je to plesnivé, smrdí to strašně, plocha pro návnadu se tím dá opatlat a ve vší náruživosti myš prostě nemůže vyžrat návnadu, aniž by pružina prošla naprázdno.

Mýlil jsem se. Pět ze šesti pastiček dohladka vyjedených, pružina stále v připraveném stavu. Jen jedna jediná pastička chytla myš. Důvod jsem dodnes nepochopil, ale počítám, že byla svými příbuznými vydána jako obětina bohům, kteří za poskytování pravidelného přísunu potravy chtějí logicky něco zpátky. A nebo jen zakopla.

Přemýšlel jsem. Pevné, mazlavé, nic nefunguje. Kdosi přísahal na kůrku chleba opečenou nad svíčkou. Jenže ta je taky pevná. Nějak musím zajistit, aby to nešlo dát tak snadno pryč. Přiškvařil jsem chleba nad svíčkou a trochu zalitoval, že ji musím postoupit dál, vonělo to krásně. Opečenou kůrku jsem přilepil k pastičce vteřinovým lepidlem. Právě ona vteřina rozhodne o myším osudu. Jak snadné je žít ve 21. století. Myš suveréně stáhne chleba, zasekne se v pohybu a drát se zasekne do hebkého kožíšku. Ať žije humanita a pravda a láska zvítězí nad myší nenávistí!

Položil jsem návnadu. Byl večer, měsíc se blížil k úplňku a prázdniny ke školnímu roku. Obklopuje nás vesnické ticho. Uplyne minuta, druhá, třetí. Do ticha vystřelí kovový zvuk, prásk, bum, dřevěná pastička vystřelená do vzduchu se vrací na zem a dutě cinká o dlaždici. Opravdu? Následuje vizuální kontrola pasti a v ní myš v roli Ludvíka XVI. Bingo! Trvalo jen dvanáct hodin, než si myši vyzvedly čtyři z pěti rezervací na svoje jméno.

A ze mě se stal lovec.

1 komentář

  • Naprosto chápu Vaši frustraci z lovu myší. Něco podobného jsem zažila nedávno doma. Ochladilo se a myši se jako každý rok začaly přes půdu cpát do našeho bytu ve dvě stě let starém statku. Proháněly se mi v noci v pokoji. Rozkousaly balíček sušenek. Bratr měl jednu dokonce v posteli. Rozhodla jsem se vyhlásit myší válku. Zakoupila jsem klasické dřevěné pastičky, vygooglila video s Přemkem Podlahou a po zralé úvaze vybrala jako návnadu kousek buchty. Při pobytu v kuchyni jsem uslyšela známé cvaknutí, při kterém jsem si představila, jak past i s obětí vyletí do vzduchu. Myš zemřela s návnadou v ústech, ale vypadala klidně. V jiných oblastech života jsem ale naprosto humánní.