Věda bývá vyzdvihována pro svou objektivitu a nezaujatost. Na rozdíl od náboženství nebo politických ideologií prý nahlíží skutečnost nedogmaticky, nebojácně a bez předsudků. Ale když přijde na lámání chleba, ukáže se, že vědu dokážou položit na lopatky i malé dě­ti.

Ústav pro jazyk český a agentura Factum provedly průzkum mezi českými dětmi o tom, jaká slova dnes nejmladší generace používá a v čem se jazyk dětí liší od jazyka jejich rodičů. Kromě obecného zjištění, že ratolesti mluví čím dál drsněji a vulgárněji, se ve výsledcích výzkumu objevila i některá další zajímavá zjištění týkající se zastoupení jednotlivých typů slov obohacujících na delší či kratší dobu dětský slang (více např. Lidové noviny a také oficiální stránky projektu Žákovský slang). Určitě užitečná věc, další kamínek pro větší pochopení dnešní reality.Co mě však zaujalo na prezentaci průzkumu nejvíce, byla skutečnost, že se „velká část urážlivých výrazů, které dnes děti běžně používají, v o­ficiální verzi průzkumu neobjevila“, jak uvádějí Lidové noviny. Jeden z autorů průzkumu to zdůvodnil tím, že "šlo o velice hrubá a vulgární slova z oblasti lidské anatomie.“ A my se teď můžeme jen domýšlet, jestli děcka častěji říkají čůrák, píča nebo kunda a při jakých příležitostech. Od autorů průzkumu se dozvíme, že rodiče jsou často častováni jako kráva nebo debil (a blíže nespecifikovanými vulgárními slovy z oblasti lidské anatomie), ale nedozvíme se třeba, že sourozenci o sobě říkají, že jsou sráči a posílají se vzájemně o sto šest do prdele.

Ale proč bychom takové věci neměli vědět? Proč nám je ti vědci zatajují? Proč se bojí pohlednout zpříma do dětských tváří a do tváří jejich rodičů a říci jim pravdu? Bojí se, že by ji snad dospělí neunesli? Že by ji nechtěli znát? Naznačují nám tak, že máme všichni zavírat oči před tím, jak mluví dnešní děti, „nová krev a naděje této země“?

Pravda jako největší vědecká ctnost tak dostává na frak, nebo jak by řekli děti, na prdel. A tak místo, abychom se postavili k případné neradostné skutečnosti čelem, opět se pokrytecky tváříme, že bahno, ve kterém žijeme, vlastně neexistuje a že vlastně ani nesmrdí. Další příznačné pokračování typického přístupu k (ne)řešení současných problémů – za globální změny klimatu přece také nemůže člověk, kdo ví, jak to všechno je, pojďte si vyrubat ještě pár tun uhlí a postavit místo pole jednu parádní továrnu na auta, carpe diem! Ale jak doufat, že se lidstvo dokáže včas postavit samo sobě, když se lidem rozklepou kolena před slovy vlastních dě­tí?