Milosrdný Bože, zhřešil jsem. Ty mě znáš, ty víš, že jsem slušný člověk. Ty víš, že jsem byl vždy tvým poctivým služebníkem a věrným pomocníkem všech, do jejich služeb jsi mě povolal, ale zhřešil jsem a teď prosím o odpuštění.
Bože, odpusť, je-li to možné, že jsem podlehl svému sobectví a své pýše a začal jsem si myslet, že to nakonec přece jen budu já, kdo tuto zemi a její obyvatele zachrání před jimi samými. Že v sobě najdu sílu a odhodlání a statečnost a moudrost a víru, že já se stanu novým Spasitelem, přestože už tolik pokusů přede mnou selhalo. Mé selhání se dá prominout jen díky tvé velkodušnosti a nekonečnému pochopení pro to, že i já jsem jenom slabý a pokušení marně se bránící člověk, který se v pošetilé troufalosti odvážil tam, kam jeho schopnosti nikdy nemohou dosáhnout. Ale když se tam mohl dostat Gross nebo Paroubek, no řekni sám, nemohl jsem si, aspoň na chvíli, představit, že takovou roli budu moci zvládnout i já?
Ty víš, že jsem celý život zasvětil tomu nejšedějšímu, co v této zemi najdeš. Byl jsem ten neloajálnější úředník na všech úřadech, do kterých jsem se dostal, vždy jsem se držel zpátky, byl jsem skromný, nekradl jsem, staral se o svou rodinu, nedral jsem se ostrými lokty do popředí, nevyžíval jsem se ve slávě reflektorů, sloužil jsem své vlasti a dělal, co se mi řeklo, odpovědně a v řádném termínu. Ale to všechno ten Topolánek s Paroubkem. To kvůli nim jsem byl vystaven pokušení postavit se do čela vlády. Ale věřil jsem, odpusť, skutečně jsem věřil, že já budu jiný, lepší. Že jsem byl povolán, abych povznesl tuto bídnou zemi s těmi ubohými lidmi k nebesům. Dokonce mi začali říkat pan Čistý, no komu se to zrovna v téhle zemi povede?! Záchráníme zemi před řeckým osudem, zatočíme s korupcí, osekáme chobotnici chapadla, padni komu padni, všemu jsem věřil, bezvýhradně. Jen ty víš, jak krutě jsem se mýlil, jen ty víš, jak trpce toho teď lituji.
Ale jak jsem mohl tušit, že se to začne tak rychle rozpadat pod rukama? Věděl jsem, co je Bárta zač, věděl jsem, co dokáže Kalousek. Ale myslel jsem, že jejich touha udržet se u moci bude silnější, než jejich ochota zabránit mi v mém svatém poslání. Jenže o to nakonec vůbec nešlo! Ale copak jsem mohl tušit, že jsou v tom namočení úplně všichni? Že se nakonec najde něco skoro na každého ministra? Všichni v tom jedou, úplně všichni! Všechno na světě nese tvůj záměr, ale proč jsi chtěl právě toto, vždyť jsi věděl, že na takový úkol stačit nemohu!
Drobilovi se ani nenatiskly vizitky a už byl pryč, Johnovy herecké schopnosti zapamatovat si předepsaný text se rozpustily rychleji, než to dokáže ten jeho alkoholový opar. Silou vůle jsem aspoň u koryta udržel Vondru, a to jen díky tomu, že po něm přišli další. Besserův barák v Americe, Kocourkovo odrbání manželky, copak tohle je v lidských silách předvídat? A nebo Bártu, Dobeše s Kočí v pozadí, co šedých vlasů mi přibylo! Ještěže aspoň ten Jankovský není vůbec vidět a Karolína to hraje s námi, když ví, že je to naposled. Přežil jsem všechna vydírání Véček, přežil jsem ultimata knížete, na které si po spaní už nevzpomněl, trochu toho štěstíčka jsme měli díky Rathovi, to byl snad první klidnější týden, co jsem za ty dva roky měl. Mirkovi jsem strpěl veškeré excesy, i to jak zfackoval toho kluka, i to jak nadával všem kolem. A pak do toho zase přijde ta Parkanová, tupá jak hlasovací zařízení, Hanáková zase jako porouchaný robot s jednou větou, která zní ještě byrokratičtěji než ty moje, Starostům tohle nikdy nezapomenu, a teď ten atentát a blázen Joch, a navrch všeho ještě ten Drábek. A já jen můžu stát a koukat se na to a podepisovat jednu demisi za druhou. Tohle obyčejný muž, jako jsem já, přece nemůže vydržet! Kdy tohle skončí? Bože, ty jsi mě opustil? Jsem druhým Jobem? Jakou zkoušku mi zase připravíš?
Ne, prosím, Pospíšila mi nepřipomínej, ano, lhal jsem celému národu, uznávám, ale sloužil jsem dobré věci. Ten ví, za co to má, a musel jsem uklidnit prezidenta. Já už ale opravdu nevím, jak se mu můžu zavděčit. Nepomohl ani ten omluvný dopis, ani ta věc s dalajlamismem, Bože, ty přece nemůžeš dopustit, aby zrovna moji vládu prezident takhle zesměšňoval, Jochovi jen ruply nervy a prezident si stejně začal. A do restitucí mě navezl on, do penzijní reformy taky, protože sám na to nikdy neměl odvahu a nechtěl to břímě nést. Nejdřív mi řekl, Petře, tak zvedněte DPH. Já to udělám, a když to lidé nespolknou i s navijákem, on to smete ze stolu, no kdo by se v takové chvíli udržel a nevynadal mu do debilů? Ano, uznávám, přehnal jsem to, ale už jsem se omluvil, tak už to snad můžeme nechat plavat, je mi nepříjemné, když se o tom s tebou bavím.
Milosrdný Bože, prosím, poraď mi, co mám dělat. Mám podat s celou vládou demisi? Ale to vstoupím do dějin jako člověk, který umožnil druhý nástup komunistů v téhle zemi. Ale když neodstoupím, nastoupí stejně a ještě silnější. Ale aspoň to nebude tolik jen na mě. Můžu doufat, že už se na nikoho nic ošklivého z vlády nenajde? Vydržím aspoň do Vánoc, kdyby se mi nepovedlo dostatečně uplatit těch šest, co nechtějí hlasovat s námi? Co tu po mě zůstane? Zvýšené daně, vystrašené obyvatelstvo vydané všanc populistům, nejrychleji odstupující ministři v dějinách, zrušená penzijní reforma, nedotažené narovnání s církvemi (ach, ani nevíš, jak mi je právě TOHLE líto, ó, Bože!)…?
Bože, potrestej mě, jak uznáš za vhodné, jsem tvůj nehodný, ale stále oddaný sluha, a smiluj se nad mou duší. Přijmu jakékoliv potrestání. Poznal jsem, že moje slušnost je jen pláštíkem slabosti, že mé kroky neřídí žádný mravní princip, že nevím, kam směřuji a kde je moje místo. Provinil jsem se povýšenectvím, hříchem pýchy a ani hříchu obžerství se vyhnout nedalo, vidíš, jak za dva roky vypadám. Ale ponesu dál své břemeno a vydržím být premiérem až do hořkého konce, bude-li to tvá vůle. Jen tak dokážu, že unesu svůj trest. I kdybys na mě seslal další hrozné zkoušky, vytrvám. I kdyby ve vládě nezůstal jediný ministr, i kdyby se do mě pustily bandy plukovníků, ponesu naši korouhev vztyčenou hrdě vzhůru a budu do posledních sil volat Padni komu padni! Prosím o odpuštění a tvou vlídnou lásku. Dej mi sílu a stůj při mě i v dobách, které budou ještě horší než tyto. Jen mi ukaž, jaký to všechno má smysl. A svůj úkol přijmu s hrdostí a důstojností, jaká je českému premiérovi vlastní. Maminko, pomoc!
Poznámka pod čarou času, léto 2013:
Jak ukázaly události následující už po půl roce, osud Petra Nečase se naplnil v konci, jehož hořkost by nebyl schopen předpovědět ani houf nejpesimističtějších sudiček. Je přitom docela zajímavé, že už v době napsání tohoto posměšného textu, jako by byl k takovému vyvrcholení nelítostně předurčen; ze zpětného pohledu se totiž zdá být navýsost logický. Jen je poněkud pikantní, že teď už je veřejně známo, kdo je onou maminkou, kterou Petr Nečas na konci volal o pomoc.
Petr Nečas je pro mě příkladem typického vzorného slušňáka (zde podtrženo ještě silným katolicismem), který s růstem vlivu a moci podlehl neodolatelnému mámení. S možnostmi, které se mu otevřely, udělal osudový krok vstříc velkému světu a jako zcela nepřipravený podlehl, uvěřil, že umí na voskem připevněných křídlech vzlétnout až ke slunci. Se zpožděním prošel zastydlou, a o to silnější, pubertou, dodatečně se vzbouřil vůči všemu, podle čeho se ve svém dosavadním, přísnými požadavky morálky vedeném životě řídil, a rozhodl se stát silným, významným mužem, dokázat světu, že není tím trapným, nudným, šedým a nezajímavým, jakkoliv slušným člověkem stojícím věčně vzadu za těmi průbojnějšími.
Navíc svůj vzestup postavil na osobě, která trpěla podobnou nevyspělostí, a co horšího, stalo se tak v tom nejtrapnějším klasickém vztahu šéf a jeho nejbližší asistentka. Ta se sice nesmírným úsilím vypracovala z pozice účetní do nejmocnější ženy ve státě, ale duchem a myslí zůstala tou ubohou ženou zoufale toužící po obdivu, slávě a bohatství. Okouzlena velkopanskou mocí nových zbohatlíků dávala ji na odiv v každém gestu a při každém jednání – od předražených kabelek, ponižování podřízených až po mocenské hrátky všeho druhu.
Oba překročili své možnosti a oba za to, po zásluze, zaplatili vysokou cenu. Ten rozpor v jejich schopnostech a vlivu, kterého dosáhli, byl viditelný na první pohled. Jejich vztah i způsoby jednání byly v konečném důsledku naprosto nepatřičné, přitom už dlouho se jednalo o veřejné tajemství. A navzdory tomu, že taková situace musí nutně negativně ovlivňovat fungování státní správy a pro stát představuje bezpečnostní riziko i bez toho, že by dotyčné osoby objednávaly privátní sledování svých příbuzných u vojenské zpravodajské služby, nikdo se nad tím nepozastavoval. Bohužel mám podezření, že i novináři, kteří by na podobná rizika měli poukazovat, v tomto partu sehráli příliš tolerantní, ne-li ochrannářskou roli vůči člověku, kterému svým způsobem drželi palce, jak se ukázalo i ve zpětných reflexích Nečasova působení, z nichž byla cítit překvapivě silná podpora a pochopení.