Vlna vášní se zvedla kolem mimořádné soudní kauzy, kdy matka žaluje nemocnici za to, že jí špatně provedla potrat – z dvojčat totiž při interrupci jedno přežilo. Dnes je holčičce sedm let a soud čeká rozhodování o tom, jestli má matka nárok na odškodnění za špatný zákrok.
Takže stručně: matka v osmnácti otěhotněla, čekala dvojčata. Šla na potrat, ten se nezdařil úplně, lékaři odebrali jen jedno embryo, dítě se narodilo. Matka prošla nelehkým obdobím, nebylo jisté, jestli se dítě narodí zdravé. Dostala se do těžké ekonomické situace, s otcem dítěte se rozešla, čtyři roky byla na mateřské. Dnes je holčičce sedm let, matka je vdaná a má navíc další dvě děti. Žalobu podala již před lety, až teď se ovšem případ dostává skutečně k soudu (podrobnější popis na Aktuálně.cz).
Celý případ je především hodně smutný. Ať tak či onak, pohybuje se v limitních termínech a řeší celkem neřešitelný problém života a smrti, a správná odpověď nebo hodnocení prakticky neexistuje. Ovšem zároveň poukazuje na některé specifické charakteristiky současné společnosti, která některé věci vnímá a hodnotí přinejmenším zvláštně.
Předně jsou celkem příznačné komentáře většiny čtenářů – na základě několika informací z článku dokážou vyhrotit své hodnocení zcela cizí osoby do opravdu extrémních poloh. V internetové diskusi nic mimořádného, jen je pozoruhodné, jak etiku, morálku a slušnost vyzdvihují odporné a vulgární formulace emočně celkem nezralých osob. V takových kauzách platí víc než co jiného, že po bitvě je každý generál, a pokud v dané situaci nejsem, tak se s radikalismem musí více než opatrně.
Zajímavé také je, jak jsou ty reakce nedomyšlené – ti, co neschvalují žalobu na lékaře „za to, že dcerka žije“, zároveň dokážou schvalovat potrat nebo adopci, tedy akty nepochybně problematičtější, než je soudní žaloba (a teď nehodnotím otázku potratů, jen konstatuji problematičnost postojů kritizujících). Zároveň se v těch názorech dá vysledovat jeden významný rys a to je velká „praktičnost“ většiny rad (pominu-li teď ještě výraznější převahu jasných odsudků jako takových a skupinu těch, pro které platí „život především“). Právě praktičnost, s jakou se k takto závažným otázkám přistupuje, je nejen pro tuto kauzu zřejmě nejtypičtější.
Dominance člověka nad přirozeným řádem dostupuje totiž takových rozměrů, že pod kontrolou by nejradši měl úplně všechno, s čím se během svého života potýká. A zároveň by tuto kontrolu chtěl uplatňovat s co nejmenšími náklady a starostmi. A ještě k tomu čím dál častěji si tuto kontrolu člověk začíná nárokovat – protože na ni přece „má právo“.
Tohle spotřebitelsko-tržní chování je v pořádku, pokud se uplatňuje na místě pro ně obvyklém, tj. v rámci tržních vztahů. Když se však začne přenášet i do eticko-morálních postojů a dokonce i do vztahů mezi lidmi, konkrétně do otázky života a smrti dětí, popřípadě smrti starých a nemocných, pak se nemůžeme divit, že se dostáváme k nečekaným dilematům a troufám si říci, jisté pasti konzumerismu.
Tahle matka vlastně jen do krajnosti dovádí to, jakým způsobem je navyklá stále častěji myslet a hodnotit celá společnost. Proto i hodnocení ostatních nejčastěji sahají po praktických „řešeních problému dítě“ – neměla souložit, měla se soudit hned, měla ho dát k adopci atd. Jako by mezi dítětem a třeba pračkou nebo autem nebyl nejen pro matku, ale ani pro její kritiky žádný rozdíl.
Ovšem jestli už není v samotném počátku pomýlený celý ten utilitární přístup. Jestli by se někde neměla zastavit ona neukojitelná touha stále silněji ovládat vlastní osud, jestli by v takových kritických chvílích neměla nastoupit pokora před tím, že život není dokonale ovladatelný, že přináší nečekané a ne vždy příjemné chvíle, které se musíme naučit zvládat a přijímat.
Když matka žaluje lékaře za to, že jí neprovedli zákrok tak, jak si ho objednala (pomíjím teď otázku potratu jako takového), tak je to přesně důkazem obecného přístupu celé společnosti ke všemu co nás obklopuje. Nárok vůči životu na stoprocentní uspokojení vlastních individuálních potřeb, v případě neúspěchu aspoň kompenzovaný odškodněním za „život“ protrpěný.
Človek se prostě odmítá smířit i s takovými samozřejmostmi, jako to, že na vlastní zdraví, na vlastní štěstí a přízemněji ani na stoprocentní „úspěšnost“ lékařských zásahů nárok neexistuje, protože ani při nejlepší vůli prostě nic z toho není reálné. Stejně jako nikoho nenapadne žalovat lékaře za to, že mu nevyléčil chřipku, astma nebo rakovinu, tak je podle mě pomýlené žalovat lékaře za to, že se jim nepodařil potrat. A to ať už to mělo jakékoliv důsledky. Paradoxní přitom je, že ta paní mohla být po zákroku třeba neplodná, ovšem za to by lékaře asi nežalovala, protože by jí to přišlo jako „normální“ naplnění určitého rizika. Ale dítě po potratu? To se opravdu nepovedlo, to si žádá patřičnou kompenzaci újmy.
Že výše uvedené argumenty v tomto případě vystihují situaci, nepřímo dosvědčuje i zdůvodnění matky, proč k žalobě došlo. „Soudím se kvůli tomu, že se dcera vůbec narodila. Já jsem tenkrát musela jít na mateřskou. Čtyři roky mi chyběl příjem. Také jsem musela jezdit do Brna k doktorovi. Neměla jsem jistotu, že se mi dítě narodí zdravé.“ (celý rozhovor na Aktuálně.cz)
Beru sice v úvahu možnost novinářského zásahu do formulací při přepisu rozhovoru, ovšem takhle to zní opravdu zvláštně. Narození dítěte je i s odstupem sedmi let od narození vnímáno především jako ekonomická a v druhém sledu jako psychická újma matky. Ani těch sedm let, kdy je dítě zdravé (jen „trochu plačtivější než ostatní děti“, byť není jasné, že by to musel být důsledek špatného potratu) původní trauma nezahojilo. A hlavním argumentem pro žalobu přitom není psychické trauma přeživšího dítěte, ale to, že matce čtyři roky chyběl příjem. Jaká v tuto chvíli může být vazba matky na dítě? Lze se domnívat, že je zřejmě nějak oslabená, když matka může říkat, že se soudí kvůli tomu, že je dcera na světě.
Matka podle svých slov ani nepřemýšlela nad tím, jak bude dcera reagovat, až se dozví, že se kvůli ní soudila. Ano, teď je holčička malá, ale dřív nebo později se ta věc mezi ně postaví a překonat ji bude nesmírně obtížné. Stojí to za nějakých tři sta tisíc, byť by se jednalo o rodinu nesmírně chudou? Stálo by to za milión, za deset miliónů? Jakou cenu byste si nechali zaplatit za to, že své dceři budete jednou muset vysvětlovat, že jste se stala matkou proti své vůli a že to pro vás představovalo takové trauma, že jste se kvůli tomu rozhodla soudit?
To jsou otázky, které podobný čin nutně vyvolává. Že si je dotyčná matka podle všeho neuvědomuje, je pro dnešní dobu zcela příznačné. Ovšem recepty velké části jejích kritiků jsou bohužel ze stejného soudku, protože se bezděky pohybují v podobném hodnotovém systému utilitárnosti a jsou pobouřeni jen tím, že onu utilitárnost někdo dotahuje do krajnosti. Ale kde leží hranice mezi lidskostí a sobectvím, je těžké stanovit – pro někoho u myšlenky potratu jako takového, pro jiného až soudem o to, že člověk musel porodit své vlastní zdravé dítě.
Bohužel, s rostoucí schopností člověka ovlivňovat vlastní osud a s rostoucími nároky tuto schopnosti uplatňovat a nárokovat bude podobných případů přibývat. A je otázka, jestli nám dosavadní etické normy, pravidla a pojmosloví vůbec na podobně neřešitelná dilemata budou stačit.