Petr Koubský před pár dny hezky vyzdvihnul, že největším ohrožením pro váš pracovní úspěch je vaše nahraditelnost. A nejlepší prevencí pěstování vlastní nenahraditelnosti – v ekonomické hantýrce unikátní přidané hodnoty. Ano, ale.
Automatizace nebo globální konkurence jsou uváděny jako hlavní příčiny vaší pracovní nahraditelnosti. Je dost pravděpodobné, že i vaše pracovní místo jednou převezme počítač nebo Asiat. To všechno v obecném měřítku platí. Ale když se podíváme trochu pod pokličku toho, jak firmy fungují, zjistíme, že jejich chování ovlivňuje ještě mnoho dalších faktorů.
Samozřejmě, že nenahraditelnost je faktor, který násobně zvyšuje šance na pracovní úspěch a snižuje riziko nezaměstnanosti. Ale stokrát můžete být výjimeční v oboru, který zaniká nebo prochází takovou zásadní proměnou, že v něm nezůstane kámen na kameni. V dnešní době změny člověk často nestačí ani sledovat, natož se jim přizpůsobit a včas se na ně připravit. Horník ve Slezsku, sklář v severních Čechách, novinář z tištěných novin…. Pokud se nepřeučíte na něco jiného nebo nenajdete způsob, jak být skutečně jedním z nejmenšího mála mimořádných a výjimečných, neuspějete, jakkoliv jste třeba byli nenahraditelní pro dosavadní provoz.
Když přijde na lámání chleba, firma může navíc zvolit úplně jinou strategii než sázku na nenahraditelné. Naopak důraz na nízkou cenu, vysokou produktivitu práce a neschopnost zákazníků rozlišit kvalitu od šmíry, to všechno dohromady zvlášť s vidinou krátkodobého přežití, což je pohled opravdu velké části manažerů, se podepisuje na rozhodnutích, kde nenahraditelnost nehraje žádnou roli. Naopak, často právě ti výjimeční a nenahraditelní bývají hlavním terčem vnitrofiremních hrátek, protože představují ohrožení pro ty průměrné či profesně neschopné, ale o to bezskrupulóznější, kteří jen lépe hrají zákulisní hry.
Ostatně, nahraditelný je de facto každý a každému jeho čas vyprší. Dříve či později se firmy zbaví i svých Jágrů nebo Messiů a Beckhamů, kteří jim dříve vydělávali milióny a přitahovali mraky fanoušků a zákazníků, místo nich přijdou další – ne lepší nebo horší, jen jiní a jinak výjimeční. A to obvykle přesně v té chvíli, kdy doposud nenahraditelným dochází dech a kdy by potřebovali podporu a povzbuzení, zvlášť když firmě před tím obětovali mnoho ze svého soukromého času a života (jasně, Messi asi nebude potřebovat příspěvek na důchod, takže doufám, že to berete jen jako metaforu). Zkrátka ekonomický pohled vítězí a nebere ohledy, není třeba naříkat, že svět se točí pořád stejně.
Domnívám se proto, že nejlepším receptem na to, jak ustát krize a kolapsy nejen pracovního trhu, je pořád ona stará dobrá sociální síť. Nikoliv Facebook nebo Twitter, i když jsou jejíma prodlouženýma rukama, ale vaše osobní sociální síť příbuzných, přátel, známých a kamarádů, kteří vás nenechají padnout na dno a jsou připraveni podat vám pomocnou ruku, když se zhroutí všechno ostatní. Možná je to samozřejmost, ale píšu to jen proto, že se na to občas zapomíná.
Přišlo mi, že původní článek je o něčem jiném… v rámci firmy platí osvědčené pravidlo, že jakmile si někdo začne pěstovat nenahraditelnost, je to chyba. Takže je na managementu, co s tím udělá.