Byl jednou jeden chlapeček a ten se jmenoval Milošek. Byl to sirotek a vyrůstal u své milé staré babičky, která o něj pečovala s láskou, jaké jsou schopny jen milé a staré babičky. Každý den mu podstrojovala, vybírala pro něj jen to nejlepší, pro co byla schopna dojít a vystát obvyklou frontu. Protože nebyla z nejrychlejších, zbývala na ni v řeznictví obvykle už jen tlačenka a buřty, které ale Milošek nade všechno miloval. Vzal si k tomu chleba s máslem, cibuli a vůbec mu nevadilo, že je jí sám, bez kamarádů.
Ti mu nejdřív scházeli, ale protože nevěděl, jak se s nimi skamarádit, protože kamarádil jenom s babičkou, a s tou taky jen málo, protože pořád jen vařila, prala, žehlila, uklízela a taky spala, radši si četl. Už ve čtyřech letech uměl dobře a rychle číst, takže přečetl Tři mušketýry, Davida Copperfielda, všechny Verneovky, Hraběte Monte Christo, paměti Winstona Churchilla, a protože měl spoustu času, naučil se z těch knih spoustu věcí nazpaměť. A před spaním si se zavřenýma očima opakoval, co jeho oblíbené postavy říkaly, a říkal si, že by chtěl jednou taky umět mluvit v tak vzletných větách a říkat přesně to co ony.
Pak ale přišel čas, kdy musel do školky. To mu bylo pět a pořád se s nikým nekamarádil a pořád nevěděl, jak na to. Babička ho odvedla mezi ostatní děti, které si spolu už dávno uměly hrát. Stavěly hrady, chovaly panenky, dělali domečky, občas se mezi sebou přetahovaly, jak to jen děti dovedou, ale přes to se rychle přenesly a znovu stavěly dráhy pro auta a ohrádky pro zvířátka a ve školce to měly moc rády.
Jen Milošek moc nevěděl, co má dělat. Nikdo si ho nevšímal, protože seděl jenom v koutě, tiše koukal, pod ještě nevyrostlé fousy si mumlal pár oblíbených vět svých hrdinů, jako třeba „Nejsilnější člověk na světě je ten, který je nejvíc sám.“, ale úplně ho to nebavilo a trochu záviděl těm ostatním, jak se mají rádi a jak se dobře baví.
Jednou se na něj podívala jedna moc hezká holčička, která se mu moc líbila. Koukala, jak tam tak sedí, nic neříká a jen trochu nemastně neslaně všechny pozoruje s hlavou skloněnou na jednu stranu a jak se mu pod krkem krabatí jeho druhá brada. Pak si odfrkla s posměšným úšklebkem a hrála si dál s kamarádkami. Tenkrát se poprvé hodně rozzlobil. Sám na sebe, ale hlavně na ní. Vstal a vztekle kopnul do ohrádky se zvířátky, kterou tam stavěli dva další kluci. Ti se hned zvedli, taky se rozzlobili a chtěli na něj křičet a nejlépe se na něj hned vrhnout, ale on tam stál, rudý vzteky, táhla z něj cibule a ocet, a v očích měl divoký výraz, ze kterého bylo jasně patrné, že přiblížit se k němu by bylo docela o frňák. A on poznal, v čem je jeho síla.
Nemusí se s ostatními kamarádit, stačí, když kdykoliv přijde a rozkope jim bábovičky. A tak to čas od času udělal, občas k tomu pronesl nějakou důležitě znějící větu, a ostatní si už dali pozor. Nejradši pronášel Michelangelův citát: „Kdo bojuje s hlupáky, nemůže dosáhnout velkého vítězství,“ protože si připadal jako ten nejchytřejší z celé třídy, kteří ještě sotva uměli číst, kteří ještě vůbec netušili, co ta věta znamená a kteří se ho báli a mysleli si, že on na ně vždycky vyzraje.
Ale nevěděli, že to celé je jen slupička schovávající, že je tak strašně sám. Že je nešťastný, že s ním nikdo nekamarádí. Že vůbec neví, co si se sebou počít a že by vlastně dal cokoliv, za to, aby ho měl někdo rád, aby ho bral do náruče pokaždé, když potřebuje, a objímal a tulil, aby věděl, že někomu na něm záleží, aby si ho všímal a hrál si s ním.
Jenže takhle věděl, že je to všechno jejich vina, že ho nemají rádi, jeho, který je tak šikovný a úžasný a všechno přečetl a všechno si pamatuje. Byl si jistý, že je z nich všech ten nejlepší. Jen proto, že oni byli tak trapní a malí a zoufalí, nedokázali poznat jeho výjimečnost a odvrhovali ho. Co mu zbývalo, když si ho jinak nevšímali, musel jim začít dokazovat, že si takové zacházení nezaslouží a že by ho měli respektovat a bát se ho. A viděl, že je to dobré, protože někteří se začali přiklánět na jeho stranu. Sice s ním taky nijak moc nekamarádili, nezvali ho s nimi do cukrárny a nemohl se jim svěřovat, ale pomáhali mu ubližovat ostatním, schovávali se za jeho návaly vzteku a ničení, a on věděl, že je bude moci využívat, dokud se ho budou bát.
A tak to šlo, milé děti, pořád dokola. Jen ta slupička pořád rostla a rostla, až byla tak tlustá, že přes ni už skoro nic dalšího nebylo vidět. A milého Miloška schovávala před celým širým světem jako nedobytná pevnost, po které všechno sklouzne, od které se odrazí jakýkoliv útok, přes kterou se nedostane vůbec nikdo – žádný nepřítel, ale ani přítel, pokud by se někdo takový vůbec našel, ale nenašel. Jen pochlebovači a patolízalové a paraziti a stejně nešťastní a zlí lidé, jako byl on sám.
Avšak nikdo, vůbec nikdo, vlastně pak už ani Milošek sám, netušil, že tam uprostřed jeho pevnosti, hluboko ve skále, je ukrytá hluboká přehluboká studna, ve které se před světem pořád schovává ten malý nešťastný chlapeček. A takové je, milé děti, to největší neštěstí celého světa.