Pryč se sluníčkáři!

Už poněkolikáté jsem byl svědkem debaty, v níž byli náckové a sluníčkáři označováni jako dva extrémní póly debaty o imigraci. Vždycky šlo o označení ze strany těch, kteří se považovali za „rozumné lidi“ – tedy někde mezi tím. Proč je to nesmysl?

Nálepky jsou v politice mimořádně důležité. Stačí včas protivníkovi vypálit jednoduchý cejch a máte vystaráno. Nemusíte se zdržovat vysvětlováním, proč politického soupeře nebrat vážně, proč ho lze poslat do horoucích pekel, nezáleží na tom, co konkrétně říká a co přesně prosazuje, nálepka ho v očích vašich příznivců dehonestuje předem. Věděl to už Václav Klaus, který přesně takto začínal polovinu svých komentářů v politických debatách a seznam jeho nálepek by vydal na další knihu určenou k výprodeji v Levných knihách.

Ekoterorista? Takže šmejd, můžeme projet dálnici národním parkem! NGOista? Takže agent Západu, co nás nebude poučovat o korupci! Pravdoláskař? Pražský kavárník zaslepený odkazem Václava Havla, tomu ukážeme, zač je toho neviditelná ruka trhu! A aktuálně dnes – odmítač elektronické evidence tržeb? Obhájce okrádání státu, zavřít až zčerná! Nálepky zkrátka zjednodušují život.

Potíž je, když ho zjednoduší příliš a když si člověk vystačí jen s nimi. Složité procesy světa totiž do jednoduchých nálepek zkoncentrovat nejde, i když se o to snaží titulky médií, marketingová oddělení firem i aparáty politických stran.  A lidé ochotní nad věcmi přemýšlet trochu déle než pět sekund z hlavních zpráv by je měli odmítnout už z principu.

Jinak to vede až k takovým koncům, jako je ten ze začátku textu. Můžete litovat, že mrtvých uprchlíků v kamionu nebylo víc, můžete volat po zplynování všech muslimů, můžete se zalykat masokostní moučkou ze všech imigrantů, co jich po Evropě je, můžete mávat šibenicemi přes celý Václavák – ve světě jednoduchých nálepek jste ve své nenávisti, xenofobii a rasismu jen „opačný extrém jedné debaty“ – přičemž na druhé straně jsou, podle těch „rozumných, kteří vědí, že pravda je jako obvykle někde uprostřed“, stejně extremističtí a stejně zavrženíhodní sluníčkáři.

Sluníčkáři, kteří, považte, se neváhají dopouštět takových troufalostí, jako jsou výzvy k lidskosti, soucitu a ochotě pomáhat lidem v úzkých. Kteří posílají peníze Lékařům bez hranic a Člověku v tísni, kteří pomáhají v epicentrech konfliktů, kteří pomáhají lidem, co čekají na azyl, sluníčkáři, kteří odmítají, aby se v detenčních zařízeních s lidmi zacházelo jako se zločinci a porušovala se jejich základní práva, kteří protestují proti hnědnutí politické scény, kteří odmítají otevřený rasismus vyhřezlý ze sociálních sítí, kdy i matky od dětí neváhají jásat nad mrtvými dětmi jiných matek. Sluníčkáři, kteří si pochopitelně, jako „ten druhý extrém“ zaslouží stejný odsudek jako novodobí náckové.

Zpět – náckové si zaslouží naopak větší pochopení, protože jsou přece vedeni strachem a ten je „přirozený“, na ten mají právo, stejně jako na svou svobodu slova, a pro tenhle přirozený strach přece musíme mít pochopení – sice se projevuje trochu za hranou toho, co bylo až dosud přijatelné ve slušné společnosti, ale je chyba sluníčkářů, že s těmito agresivními tvory nedokážou promluvit tak, aby i duše broukologa mohla dojít osvícení. Z Martina Konvičky, Adama Bartoše či Tomia Okamury by se díky správnému psychologickému přesvědčování stali noví Havlové, dalajlámové a Matky Terezy! Ale naši sluníčkáři řekli ne! A milé rasisty nechali na pospas jejich vlastní zášti. A rasisti, jako nevinné oběti nemilosrdného kola dějin, v zoufalství a strachu, teď oprávněně chtějí postřílet všechny kolem… Co taky dělat jiného, když sluníčkáři selhali a náckovi nevysvětlili: „Ty, ty, ty, střílet lidi není hezké, víš? A nechceš cukrátko?“ Holokaust byl vlastě taky jen takovým komunikačně-marketingovým selháním židovské komunity.

Naštěstí spor mezi nácky a sluníčkáři umí rozsoudit ti rozumní, co jsou mezi, které všechny ty spory o lidskost jen otravují a zaplevelují jim tajmlajnu. Jedni kreténi mi ukazujou hordy živých muslimů zaplevelujících Evropu, které by postříleli, druzí mě chtějí citově vydírat nějakými zemřelými dětmi. No kde to jsme? To už jste se všichni zbláznili? Kde jsou moje koťátka a vtipná videa?

Rozumný člověk, který je sevřen těmito „extrémy“, to musí mít dneska skutečně těžké. (A to si ještě nejspíš nevšiml, že v Německu nebo Rakousku lidi jiné lidi (vulgo uprchlíky) vítají před příjezdem do azylových center, učí je jazyk, pomáhají se zajištěním základních potřeb, a někteří si, jako natruc nejčastější tupé otázce odpůrců imigrace, si ubytovávají imigranty doma, no chápete to? Z toho by se český rozumný člověk vážně střelil do hlavy!)

Tak těžký úděl by uprchlík, kterému postříleli půlku rodiny a druhá sotva dýchá na papundeklu na perónu makedonského nádraží, jen sotva pochopil. Když si rozumný člověk svět rozdělí jen na dvě extrémní části, těžko se mu vybírá, na kterou se má přiklonit. Za nácka být tak úplně nechce („nejsem xenofob, jen tu nechci nic cizího!“), ale aktivní projevy soucitu sluníčkářů jsou mu taky proti srsti, to by pak člověk musel řešit takové věci jako svědomí, hodnoty a tak a proč si kazit život. Navíc není tak naivní, aby neviděl, že „přijmout všecky“, jak to chtějí sluníčkáři, zkrátka nejde.

Jenže nevidí, že své nálepce podsouvá extrém hlavně proto, aby se s ním snadněji vypořádal a nemusel ho řešit. Znáte české sluníčkáře, kteří by chtěli spasit celý svět a přijmout pod Temelínem polovinu Sýrie? Prakticky každý sluníčkář zdůrazňuje, že uprchlická krize je mimořádný problém, který možná nemá žádné řešení, že nás čeká budoucnost plná nejistot a komplikací, ale že bychom jim měli čelit s odvahou a lidskostí, která je zdrojem hrdosti, a nikoliv se strachem, který nikdy v ničem nebyl dobrým rádcem, i když je možná první přirozenou reakcí na něco neznámého. Je tohle opravdu extrém? Opravdu to stojí za větší kritiku, než děsivé komentáře sousedů jásajících nad množícími se mrtvolami jinověrců?

Syrian children washed up near Libyan shore after attempting to reach Europe. There are hundreds more just like them. pic.twitter.com/d3lgi1B­EXn

 — DavidKenner (@DavidKenner) August 29, 2015

 

Ve skutečnosti je to tak, že univerzální přístup „rozumného člověka“ s mantrou „pravda je obvykle někde uprostřed“ zvláště v kritických chvílích naprosto selhává. Pravda nebyla někde uprostřed mezi Hitlerem a židy, pravda nebyla někde mezi SSSR a okupovaným Československem, pravda nebyla někde uprostřed mezi vězněnými disidenty a totalitní mocí. S touhle nekonečnou relativizací skutečnou pravdu nikdy nenajdeme, jen umožníme společenskou přijatelnost těch, kteří si tu svou dokážou agresivněji urvat. Uprostřed hnědé už bude na sebereflexi dost pozdě.

Dějiny nikdy nebudou vyčítat sluníčkářům, že něco nebyli schopni náckům vysvětlit. Spíš se budou ptát, co dělala většina těch chytráků, kteří při tom jen alibisticky mlčeli a bez odporu přihlíželi, jak uprostřed radosti nad dalšími mrtvými nešťastníky získávají primitivní řešení navrch. 

Post scriptum:

Ondřej Malý mi prozradil, že uvnitř Sochy svobody tyčící se před New Yorkem, městem imigrantů v zemi imigrantů, je tahle báseň. Je mimořádně silná a aktuální bohužel i po stopadesáti letech.

NOVÝ KOLOS

Ne jako smělý gigant řecké slávy,

rozkročen mezi břehy, vítězný;

smáčený střeží portál, západní,

ženština mocná s pochodní, již žhaví

v ní uvězněný blesk a jméno praví,

Vyhnanců Matka. Paže držení

vítá svět světlem; smírné shlížení

na přístav, vzdušný spoj dvou měst tu staví.

 

„Prošlé země, nechte si báje!“ volá

mlčky. „Kdo znavené mi, nuzné, svěří,

schoulený dav, dychtící dýchat, zhola,

s pobřeží vašich rušných splach, ty, kteří 

jsou bez přístřeší; všem, kdo bouře zdolá, 

svůj zdvihám svit, u zlatozářných dveří!“

 

Čtěte dále:

Země nenávist

Než hodíte kamenem