Shakespearovi na Hradě chybí divadlo

Menzel, Polívka, Stašová, tři silná jména, hlavní taháky letošních Shakespearovských slavností na Pražském hradě v představení Veselých paniček winsorských. Oč větší očekávání, tím větší rozpaky.

Těšil jsem se. Hry, obzvláště ty od Shakespeara a obzvláště komedie, pod širým letním nebem, mají jedinečné kouzlo a atmosféru. Na Hradě před lety zářil třeba soubor kolem Michala Langa a užívali si to, jak jen to šlo a bylo nádherné sledovat všechny ty nápady, kdy les zaplnili hippísáci místo víl a elfů atd.

A Menzel byl dříve jasný král divadelní komedie a na prknech téměř nic neudělal zásadně špatně. Bez roucha, Mandragora, Tři v tom, Žebrácká opera, to byly kousky, které se dokázaly zapsat trvale do paměti a člověk z nich rád cituje i po letech, byť některé zná jen z televizních záznamů. Kamarádi už si zvykli a nediví se, když jim občas na vhodnou otázku odpovím: „Tady nikdo není, všichni jsou ve Španělsku.“, což je úvodní replika právě z Bez roucha, kterou neopakovatelně pronášela Jana Švandová. A to byl Menzel na vrcholu sil a zlatá doba starého Činoheráku.

Takže jsem se pochopitelně těšil.

Posadíte se na židličky v nabitém a dlouho dopředu vyprodaném nádvoří, díváte se na milou a sympatickou scénu ověšenou prádlem a čekáte, kdy se objeví divadlo. Když čekáte i po začátku představení, znervózníte. Když čekáte dál a když stále divadlo nepřichází a místo toho se po hodině a půl objeví pauza, místo aby ta nuda skončila docela, neklid se mísí s údivem. A když nic nepřijde ani v druhé polovině, přepadne vás smutek, že prostě co bylo, je nenávratně pryč.

Kdo ví, čím to je. Jestli za to opravdu může únava zasloužilého materiálu nebo málo času na přípravu představení mezi sezónami nesehraného týmu z různých souborů nebo ta oblačná deka dusna a vlhka, co se nad celou zemí podivně vznáší už několik týdnů, ale rozmary počasí byly tím nejvzrušivějším elementem celého večera. Obecenstvo si svorně navléklo igelitové přehozy a s trpělivostí až odevzdanou vzdorovalo lehkému, v nepravidelných cyklech se snášejícímu dešti.

Bohužel, zahřát se dějem na jevišti nám nebylo dáno. Diváci vděčně vyhlíželi aspoň nějakou záminku, aby si mohli zatleskat, ale šlo to ztuha a znělo to rozpačitě, jako by ruce spoutal noční chlad. Herci se střídali v centrálním prostoru, cosi říkali a tvářili se, že něco řeší, ale energie a náboj by z toho nešly, ani kdyby blesky udeřily do Černé věže vedle. Akce žádná, nuda, k uzoufání nuda. Z divadelních prken se vytratilo divadlo, jen špetky nápadů vyhrabané odkudsi ze spár hradních stěn se objevily, zůstalo jen scénické čtení bez šťávy a zaujetí.

Nebylo co hrát, nebylo proč hrát, asi to hercům nikdo neřekl, a tak se skoro nehrálo, ačkoliv nelze říci, že by snaha úplně chyběla. Asi dámy se nejvíc snažily a taky relativně pasovaly do svých rolí. Pánové dost často měli potíže ukřičet ten velký otevřený prostor. Absence hlavových mikrofonů možná byla jedním z handicapujících faktorů, protože slovněhříčkové exhibice Martina Hilského chtějí větší hlasovou citlivost a modalitu, která se při nutnosti pořád mluvit hlasitě jen těžko hledá. Ale ani to by možná nebylo neřešitelné, kdyby se hra proškrtala, aby dostala větší spád, kdyby se důraz ze slov přesunul na výraz a gesta. Ale to se nestalo, dvě dlouhé části se vlekly jako čekání na poslední metro.

A hlavní hvězdy? Simona Stašová je výrazná, znělý hlas se dobře nese a poloha zkušené a protřelé ženy jí docela sedí. Pozoruhodné mi přišlo, jak moc se Stašová hlasově podobá své matce, když zavřete oči, slyšíte dokonale Jiřinu Bohdalovou v jejích nejslavnějších komediantských rolích.

A nakonec Falstaff. Tohle zosobnění požitkářské radosti ze života, nevázaného užívání si, nejlépe na úkor někoho jiného, tělesnost sama, vypasené obžerství nabírající plnými hrstmi z darů života, gargantuovský šibal a chytrolín, podle mě nenašel v Bolkovi Polívkovi vhodného interpreta. Štíhlý čahoun s umělým břichem připomínal onu legendární postavu jen bujným plnovousem. Ta tam byla energie a radost ze života, zbyla jen vzpomínka na dřívější užívání si, na které už ovšem chybí síly. Falstaffovi zbylo jen předstírání dřívějšího mladistvého elánu, udržování zdání, že je ještě ve hře a má schopnost svádět a dobývat. Ale uvěřit se mu to dá jen stěží. Sem tam se objeví narážka a vtip na účet starých kostí, což by možná nebyla špatná cesta, ale za záměrný portrét muže za zenitem se to jistě považovat nedá. Snad jen za nechtěný, o to větší však vzbuzuje lítost.

Jako by celému představení došly síly ještě před začátkem. A jako by se herci snažili spadlý řetěz zpátky nahodit, a nebo taky občas zůstali smíření s tím, že ho nechají ležet. Jestli za to víc může dramaturgie nebo režisér, těžko říct. Ale to zázračné kouzlo, které dýchalo z Menzlových inscenací, se ne a ne objevit. Přitom paradoxně Menzel režíroval stejnou hru už před deseti lety na točně v Českém Krumlově a tenkrát to bylo maximálně příjemné, šťavnaté a lehkonohé představení plné radosti a zábavy.

Ale tak už to asi bývá, že síly ubývají. Jen z toho na člověka trochu padá smutno, když si uvědomí, že to asi jinak nejde.