Vražda v přímém přenosu

Film 8mm vypráví o jednom „neobyčejném zločinu“. Soukromé očko (Nicolas Cage) dostane neobvyklou zakázku, které se neobvyklým způsobem zhostí. Stařičká vdova po multimilionáři totiž objeví v manželově sejfu celuloidový 8mm film, na němž je natočena brutální a sadistická vražda dívky.

Stará dáma chce zjistit, zda je ona dívka mrtvá nebo živá, zda film snímal realitu, nebo „pouhou inscenaci“ nechutné scény. Detektiv ale netuší, co jej na cestě za zločinem čeká. Jeho prostřednictvím divák proniká do světa poloilegálního obchodu s lidským chtíčem a jeho uspokojováním na sto a jeden způsob. Tím nejhorším, před čím se mají na pozoru i ti nejotrlejší zvrhlíci, je takzvaný „snuff“. Výraz pro nejkrutejší pornografii, při níž jsou mučeny a zabíjeny dívky pro potěšení mužů platících tučnými částkami. Na začátku filmu žádná z postav neví jistě, zda tato odnož pokleslého „umění“ existuje nebo ne. Nakonec je ale divákova zvědavost ukojena – prohlédne si smyčky s dalšími filmy podobnými tomu prvnímu, které sice fingované jsou, ale zlosynové vypátraní detektivem přiznají, že dívku opravdu zabili.

Řeklo by se, výborně řemeslně zvládnutý „černý“ detektivní příběh. A nejen příběh – nechybí ani psychologická studie – po celou dobu filmu je (detektivovým průvodcem v podsvětí) polopaticky připomínáno, že ten kdo ďábla pokouší, čistý nezůstane. Sám detektiv si uvědomuje svou proměnu (vyprávění je navíc pravidelně prokládáno smutným obrazem detektivovy „madony s dítětem“ – věčná připomínka toho, že má manželku a malou dceru). Přesto se potrestání zločinců detektiv ujme sám – stává se jakýmsi andělem smrti, spravedlivým vykonavatelem přesvědčení, že zlo musí být zničeno. Není to tedy jen rutinní ilustrace zločinu a jeho odhalení, a dokonce ani klasicky strašící thriller, o jaké není nouze. Příšeří temného světa zakázaných vztahů a praktik podložené povinně dramatickou hudbou postupně vtahuje navzdory své odpudivosti. Tím, že film předkládá určité „poslání“ a tím, že je skutečně „působivý“, nastoluje takřka mimoděk a zřejmě nechtěně jiný, daleko závažnější problém.

Není takto zprostředkovaná prezentace násilí také jenom prezentací násilí? Jak se liší vražda předvedená ve „snuffu“ (pokud není skutečná, ale „jen“ nafilmovaná) od těch předvedených v tomto filmu? Konečně – vždyť všechny „snuff“ filmy, které si detektiv promítá a z nichž divákovi příliš podstatného neunikne, natočili stejní lidé jako tento film! Kde je hranice mezi skutečným 8mm „snuffem“ (jestli kdy vůbec existoval, což prý nebylo nikdy potvrzeno) a 35mm filmem o „snuffu“, který využívá neobvyklosti a děsivé atraktivity znázorněného společenského problému naprosto bez zábran? Není ona psychopaticky zvrácená pornografie, kterou sami odsuzují, jejich vlastním výplodem? Nepodlehli jako většina tvůrců „napínavých“ filmů oné sugestivní fascinaci násilím? Neplatí i na ně, že si zahrávali s ďáblem a že mu podlehli?

Trend postupného přitvrzování je v americkém filmovém vývoji očividný. Tvůrci mají za to, že divák zvyklý na pravidelné denní příděly televizních zpráv neocení a patřičně neprožije hrůznost jimi znázorněné skutečnosti. A co je (pro ně) nejhorší, do kina divák na nevzrušivou nudu nepřijde a oni-tvůrci nebudou mít z čeho žít. Je jasné, že od dob Hitchcockova „Psycha“ se práh citlivosti značně posunul a že to, co udivovalo před třiceti čtyřiceti lety, málokomu zvedne adrenalin dnes v takové míře jako tenkrát. Ponechme stranou skutečnost, že o posunutí norem přijatelnosti násilí se zasloužila právě média vyhledávající šokující témata ve jménu zvětšení sledovanosti a zisku. Důležitější je, zda duševně zdravý člověk skutečně potřebuje ono kruté vyprávění o krutosti? Je možná spravedlivé odměňovat slovutného Spielberga zlatou soškou za mistrnou režii děsivé úvodní scény „Vojína Ryana“. Ale kdo má o sobě tak nízké mínění, že by chtěl tvrdit, že bez této scény by si krutost války nedokázal představit? Kdo chce tvrdit, že potřebuje vidět válku z „první ruky“, aby si ji mohl skutečně „prožít " a "vychutnat“ v bezpečí polstrovaného sedadla za pouhých 100 Kč?

Někdo to asi potřebuje, protože takovéto filmy se stále točí, a jak je vidět i na případě filmu „8mm“, stále tvrdšího a nechutnějšího ražení. Stejně jako onen zesnulý multimilionář, který si nechal zmíněný „snuff“ ve filmu vyrobit, i hoolywoodští tvůrci si to „mohou dovolit“ a navíc tuší, že je to zaručený prostředek k výdělku. A nejsmutnější je, když zrovna na takovém filmu tvůrci skutečně prokáží svůj talent. Protože násilí se prostřednictvím kvalitních filmů etabluje daleko snadněji, „dyť si viděl, jak to bylo dobře udělaný, vážně moc dobrej film, ale nechutný to bylo, to sme si užili, co?“ Jako by způsob vyrobení produktu zastiňoval jeho důvod. Jako by závažnost problému zneužívání osob (který je ve filmu naznačen) sloužila jen jako záminka a nenapadnutelná zástěrka efektně násilí předvést (navzdory jistým a ne zcela účinným zábranám nepromítnout sadistické scény „na plné plátno“ si už autoři v případě vražd padouchů jednotlivé způsoby likdvidace docela vychutnají). Prezentovat násilí jako samozřejmou součást dnešního světa, jako nezbytný prostředek přežití v našem pekle, jako ospravedlnitelnou věc (nezdá se, že by bylo nějak zarážející, že se odplaty ujímá detektiv sám, navíc je ještě samými vrahy-vražděnými starostlivě upozorněn na to, aby je nezabíjel tak, že by po sobě zanechal nějaké stopy a byl – byť i jen psychicky – potrestán), násilí jako nevšedně všední záležitost…?

Ano, ve světě se dějí hrozné věci a musí se o nich vědět a musí se o nich mluvit a musí se proti nim bojovat. Naplňuje však film „8mm“ tyto potřeby? Opravdový „snuff“ zřejmě ani neexistuje, filmaři vlastně vymýšlejí a domýšlejí za skutečné psychopaty, takže by se dalo říci, že svět násilí spíše pomáhají rozvíjet, než aby jej potlačovali. A navíc, už jen reklamní podtitulek „vražda v přímém přenosu“ dokazuje, že autorům zřejmě příliš nejde o vážnou diskusi. Je přece známo, že kolem pornografie se točí neuvěřitelné částky peněz – nepřišli na to i oni? Nedošlo jim náhodou, že nějaká pěkná sumička by mohla být i jejich, pokud z diváků dokážou na dvě hodiny udělat voyeuristické nekrofilní úchyly?

psáno pro LtN

Sdílejte tento článek na sociálních sítích!
Share on FacebookShare on Google+Tweet about this on TwitterShare on LinkedIn

Nepřehlédněte: kniha Přelud svobody

Výbor textů novináře a vydavatele Jána Simkaniče z let 2013 – 2017 Přelud svobody, které se týkají veřejného života, vývoje české společnosti a politické scény, proměn mediálního prostředí a komunikace. Knihu lze vnímat jako upozornění na zásadní rizika dalšího vývoje, stejně jako inspiraci k jejich překonávání.

Kniha obsahuje 68 textů sebraných z blogu Simindr.cz, týdeníku Respekt, magazínu Reportér a dalších médií. A to včetně zcela nové šestnáctistránkové eseje Přelud svobody, která výbor uvozuje a zasazuje do kontextu současné společenské a politické situace.

Tištěnou knihu můžete ihned zakoupit v e-shopu.

Simindr Written by:

Ján Simkanič, bloger, publicista, vydavatel.

Be First to Comment

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *