Zlo jako samozřejmost aneb Kdy je Sedm víc než 8 (mm)

Dva americké snímky 90. let, Sedm (r. D. Fincher, 1995) a 8MM (r. J. Schumacher, 1999) ke srovnání přímo vybízejí. Spojuje je totiž mnohé, a to nejenom stejný autor scénáře (A. K. Walker) či tématika přirovnávající dnešní svět k peklu. Možná to překvapí, ale tyto žánrově shodné filmy jsou k sobě svázány především svými protiklady.

Oba filmy postavené vedle sebe pak zcela přirozeně vyvolávají mnoho otázek a svou odlišností poukazují na různé cesty, kterými se lze při „produkování“ současného umění nechat vést. Pomiňme teď technickou kvalitu a „působivost“ obou filmů a zaměřme se na téma a tzv. „poselství“, která nám oba filmy nabízejí. Právě porovnání těchto filmů nám totiž může poodhalit, kam výše zmíněné cesty nakonec mohou „dovést“.

Zlo jako téma

Oba snímky se zabývají stejnou tématikou – tématikou zla v dnešním ponurém a těžce odolávajícím světě, zhoubnou silou pohlcující všechno živé a prostupující vším neživým. Před zlem nelze uniknout, je všude, celý svět je „nakažen duchem pekla“ a jen osamělí nezasažení jednotlivci proti němu mohou bojovat. V obou filmech se do pekla zhmotněného v odvržených částech velkoměsta vydávají poutníci – detektivové – aby pátrali po oběti či zosobnění zla. Ale ani jeden příběh není „obyčejnou detektivkou“ v „noir“ stylu. Oba vlastně hranice žánru překračují, i když každý po svém a směrem naprosto opačným. Pro jeden je vyprávění o zlu prostředkem, pomocí něhož lze proniknout do tajemných hloubek člověčenství, pro druhý se bohužel stalo konečnou stanicí. Ve filmu Sedm se vše točí kolem vražd páchaných jako odplata za světské hříchy. Sedm smrtelných hříchů – obžerství, hamižnost (lakota), pýcha, smilstvo, lenost, závist a hněv – je příčinou toho, že jsou z povrchu zemského postupně odstraňovány osoby, které dotyčné hříchy spáchaly. Vrah chce touto sérií psychologicky velice promyšlených trestů inspirovanou Dantovou Božskou komedií ukázat cestu očistce celému světu, dostat skandální případ do novin, aby o něm každý věděl – pro výstrahu i jako příklad hodný následování. Ve vykonání hrůzného díla mají pachateli zabránit dva detektivové. Částečně také jeho plán naruší – tím ale vydají všanc osudy své a svých blízkých – a na konci stejně bude sedm mrtvých lidí.

Film 8MM vypráví o pátrání po dívce, která měla být podle záznamu na krátkém 8mm filmu brutálně zavražděna pro potěchu perverzních mužů. Detektiv a dáma, která záznam objevila v sejfu svého zesnulého miliardářského manžela, však doufají, že vražda byla pouze inscenovaná. Detektiv souhrou docela šťastných náhod objeví stopu vedoucí do pornografického podsvětí, předpokládané autory zmíněného filmu, a po zjištění, že dívku opravdu zabili, sám vrahy zabíjí.

Jaké je tedy zlo viděné jednou očima biblických sedmi a podruhé celuloidových osmi? Ve filmu Sedm je svět vykreslen jako stále nehostinné místo plné hřešících lidí, za jehož dnešní očistu paradoxně bojují jak oba detektivové, tak i tajemný zločinec. Otázka po způsobu, smyslu a účinnosti boje proti zlu je jedním z nejdůležitějších motivů tohoto filmu (viz závěrečná teze staršího z detektivů, který souhlasí jen s druhou částí proslulého Hemingwayova výroku o tom, že „svět je krásné místo, za nějž je nutné bojovat“). Maniak trestající zlo se sám stává zlem, naopak detektivové, kteří mají boj proti zlu legálně v popisu práce, mu nedokáží zabránit. Nehostinnost světa se tím jen potvrzuje a zlo vítězí.

Film 8MM zdůrazňuje neustálé ohrožení obyčejného života zlem zvrácenosti, jež není charakteristické jen pro „diagnostikované úchyly“ – exekutor pornografických brutalit Mašina je bez masky přehlédnutelným smrtelníkem a ctihodný milionářský otec rodiny objednává brutální zvrhlost jen proto, „že si to může dovolit“. Zlo a násilí jsou do té míry nakažlivé, že jim nakonec podléhá i dříve kladný detektiv, vrahy sám zabíjí, a zlo tak vítězí nepřímo – je sice zničeno v jednom případě, ale tím také přešlo na jiného člověka, zmocnilo se další oběti – detektiva.

Bohužel, film 8MM nepřesvědčí tak, jak by měl, a proto kromě zvrácenosti všech násilných činů v tomto filmu překvapí asi jen (také ne zcela zdůvodněné) odhodlání detektiva potrestat zločince na vlastní pěst. Z hlediska morálního je navíc dost pochybené, a pokud by mělo vyznít jako ospravedlnitelné nebo jako návodové, tak „pánbůh pomáhej“. Čím se vlastně liší nabízená interpretace jeho činu od názoru psychopata z filmu Sedm, jež se dá lakonicky shrnout ve sloganu „dobrý hříšník, mrtvý hříšník“? Oproti tomu skutečnost, že mladý detektiv ve filmu Sedm nakonec psychopata zastřelí, nejenže uzavírá myšlenkový rámec celého filmu, ale má i své děsivě přesvědčivé zdůvodnění (ne ospravedlnění!) a dojde k tomu až po psychologickém zápase obou detektivů, a návodově rozhodně nepůsobí.

Atraktivita zla a násilí

Fascinující přitažlivost násilí možná není specifickým fenoménem jen 20. století. Avšak v dnešní době zřejmě poprvé dochází k tomu, že prezentace násilí nabývá nové podoby – vytržená z kontextu ztrácí svou zdůvodněnost, stává se samoúčelem, její odstrašující účinek mizí nebo je zlehčován – převládá hlavně přímočarý brutálně sugestivní účinek.

Na podobnou kartu sází i film 8MM. Násilné scény a především ty, na nichž je zachyceno zrůdné zabíjení dívek, jsou natočeny tak, aby působily samy o sobě, aby přehlušily svou odporností zbytek příběhu. Poukaz na to, že právě tím autoři násilí odsuzují, je přesvědčivý asi jako usměvavá moderátorka komerční stanice prohlašující, že „dnes se stala hrozná věc“. Použití „dynamické“ prezentace násilí ve filmu 8MM má dva důvody: určitou vrstvu diváků přitahuje, těm ostatním má zakrýt nedostatky filmu. Drastické scény natočené skoro přesně tak, jak by se asi mohly odehrát v „naší“ skutečnosti, slouží často jako ospravedlnění pro chabou a nerealistickou fabuli příběhu. Vážnost je tedy filmu dodaná zvnějšku vážností problému, o němž pojednává, a ne způsobem, jakým to činí.

Tvůrci se obhajují snahou ukázat pravdu nahou. Mají takřka nenapadnutelné alibi – realita je přece ještě nepředstavitelně tvrdší! Na to našel případnou odpověď Ludvík Vaculík. Při kritice podobného filmu namítl, že „není důvod natáčet a vysílat přibíjení kočky na vrata jen proto, že to někdo udělá. Účelem toho filmu není životní poučení, ale zisk.“ (LN/asi 24.5.99)

O to pozoruhodnější je, když film Sedm, který násilí nutně obsahuje, jeho negativní vliv nezneužívá. Jedním z jeho charakteristických znaků je to, že ze všech sedmi vražd ukáže „naživo“ jen jednu (zastřelení pachatele, nasnímané navíc z „utlumující“ vzdálenosti). K ostatním zločinům detektivové dorazí pozdě a divákovy jsou tak nabídnuty jen ve finální nehybné podobě – buď prostřednictvím fotek, nebo jako „statický“ výsledek vraždy. Ano, všechno je nechutné, obzvláště „polostatická“ „žijící mrtvola líného hříšníka“. Ale právě „statičnost“ prezentace všech těchto ohavností je důkazem toho, že jejím účelem není vychutnat si vše do nejmenšího detailu. Kromě toho, fakt, že místo useknuté hlavy zabité manželky mladšího detektiva autoři divákům nabídnou jen krabici, ve které je schovaná, způsobuje, že si šokovaný divák vybaví jen to, co mu jeho fantazie dovolí. Jelikož se nemusí vyrovnávat s vizuální podobou té hrůzy, svůj otřes si uvědomí v celé závažnosti a hloubce. Onu všepřítomnou moc zla, dosud předváděnou jen v bezpečné vzdálenosti filmového plátna, divák pocítí sám na sobě a je nucen si uvědomit, že to všechno nebyl obyčejný příběh, ale podobenství o něm, o nás, o světě. Takto film může mít až iniciační charakter, stát se mystickým zasvěcením, pronikáním do tragiky lidské duše. Vyjevuje cosi z hamletovského záhrobního tajemství ponořeného do bezradného mlčení.

Film Sedm odpověď nenachází. Svět je příliš složitý, než aby jej někdo jednoznačně vyložil. Zato film 8MM svou odpověď našel. Přiklonil na stranu odplaty a nezralosti, a tím i násilí a zla.

Zlo jako samozřejmost?

Často bývá veřejnosti vnucován názor, že nelze prokázat negativní vliv násilí prezentovaného v médiích na normální vývoj jedince. Na podporu tohoto tvrzení se uvádí, že americké a evropské děti jsou na tom v přídělu spatřovaného násilí prakticky stejně (čísla uveřejněná v LN/24.6.99 tvrdí, že průměrný osmnáctiletý člověk žijící v Americe má za sebou 200 000 televizních násilných činů, z toho 40 000 vražd), přesto však počet trestných činů spáchaných dětmi či mladistvými prý prudce roste hlavně v Americe. To, že evropské děti zatím nestřílejí své školní kamarády tak často, jako to dělají jejich americké protějšky, ještě neznamená, že toho nejsou schopné. To, že se tak zřejmě vzhledem k obtížnější dostupnosti střelných zbraní neděje, není důkazem toho, že děti nevnímají takto prezentované chování dospělých (mnohdy bohužel i dětí) jako modelové. Opravdu zaráží arogantní sebejistota, s jakou jsou obhájci naprosto nekontrolované vysílatelnosti naprosto čehokoliv schopni vyhlašovat, že na lidského jedince nemá žádný vliv, když během základní školy spatří 100 000 násilných činů (8 000 vražd).

Násilí (stále brutálnější, nápaditější a naturalističtější) se stalo každodenní, samozřejmou součástí našich životů prostřednictvím filmů, televize, reklamy a večerních zpráv. V tom, jak se s touto skutečností vyrovnávají, se různost obou filmů projevuje nejvíce.

Film Sedm je jakýmsi bolestným výkřikem, zoufalým z krutosti a zloby současného světa, výrazem přesvědčení, že i přes veškerou jeho nehostinnost, je za něj třeba bojovat, a to i za cenu nejvyšší. Je drásavým sebezpytováním, obviněním všeho a všech, kdo brání tomu, aby svět byl opravdu „krásné místo“, bohužel obviněním plným marnosti. Zlo je tragickou samozřejmostí, s níž se ovšem nesmíme nikdy smířit.

Naproti tomu film 8MM násilí předvádí jako odpudivou, ale zároveň nesmírně přitažlivou součást světa, jako vskutku samozřejmou a v některých případech dokonce pochopitelnou a nutnou. Zlo je podle něj účinným a neodvratným prostředkem řešení zlých a násilných mezilidských vztahů. Drsný svět si žádá drsné praktiky. Násilí a zlo v tomto filmu odsouzeny nejsou (pomineme-li neupřímná konstatování, jaká že je to hrůza, když ta krev tak pěkně teče) a jejich vítězstvím nemá být nikdo zneklidněn. Ale neznamená bezbolestné přijetí podobných filmů jako 8MM, že zlo samozřejmým zůstane?

Kromě toho, hlavním důvodem, proč násilí nemůže být tímto filmem zcela odsouzeno, je ten, že ho sám zneužívá. Zvyšuje tím totiž pravděpodobnost vysokých zisků.

Tak mě napadá, nepatří vlastně taková snaha mezi sedm smrtelných hříchů?

psáno pro LtN

Sdílejte tento článek na sociálních sítích!
Share on FacebookShare on Google+Tweet about this on TwitterShare on LinkedIn

Nepřehlédněte: kniha Přelud svobody

Výbor textů novináře a vydavatele Jána Simkaniče z let 2013 – 2017 Přelud svobody, které se týkají veřejného života, vývoje české společnosti a politické scény, proměn mediálního prostředí a komunikace. Knihu lze vnímat jako upozornění na zásadní rizika dalšího vývoje, stejně jako inspiraci k jejich překonávání.

Kniha obsahuje 68 textů sebraných z blogu Simindr.cz, týdeníku Respekt, magazínu Reportér a dalších médií. A to včetně zcela nové šestnáctistránkové eseje Přelud svobody, která výbor uvozuje a zasazuje do kontextu současné společenské a politické situace.

Tištěnou knihu můžete ihned zakoupit v e-shopu.

Simindr Written by:

Ján Simkanič, bloger, publicista, vydavatel.

Be First to Comment

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *