K čemu jsou české deníky?

V poslední době si tuhle otázku pokládám stále častěji. A stále častěji si na ni proti své vůli stále hůř a rezignovaněji odpovídám.

Jsou to skoro tři roky, co jsem tu vydal text Tragika české politické žurnalistiky. Teď se k tomu tématu, v trochu širším pohledu, mám znovu důvod vrátit – po skutečně mnoha letech jsem přestal odebírat Lidové noviny. Měl jsem automaticky se obnovující měsíční předplatné pro iPad a iPhone, což byla v poslední době vůbec jediná možnost, jak se k nějakému deníku na pravidelné bázi dostat. Můj dřívější zvyk kupovat v trafice každé ráno nový výtisk (byl jsem vždycky zapřísáhlý odpůrce předplatného tištěného vydání), včetně zcela absurdní posedlosti kupovat české noviny s dvoudenním zpožděním i v zahraničí, dávno ztratil půvab, smysl i praktičnost.

Jenže s rostoucím počtem dětí a klesajícím množstvím disponibilního času jsem se ke čtení novin dostával obtížně. Až jsem nakonec zjistil, že mi téměř vůbec nechybí. Četl jsem toho stále méně, ale pořád jsem předplatné držel. Ano, jsem typ věrného, sentimentálního romantika s občasnou zálibou ve vintage produktech a půvabech starého světa, byť mají patinu digitální, nikoliv papírovou. Jsem přesvědčený, že kvalitní média jsou nutnou podmínkou kvalitního občanského a veřejného života. A mám rád některé konkrétní novináře, které jsem nechtěl přestat podporovat. Takže tohle pozvolné odumírání mé celoživotní závislosti na denním tisku trvalo relativně dlouho. Ale když jsem překonal první absťák a měl možnost na své návyky nahlédnout s odstupem a po nějaké pauze jsem začal prohlížet titulky nových článků, zjistil jsem, že mě už vlastně nezajímají.

Co bylo důvodem? Překvapivě nikoliv to, že jsem většinu věcí viděl už před tím na webu. Mnohem větší frustraci mi způsobovalo, že noviny byly plné naprosto podružných věcí. Banální problémy, krátkodeché rádobyskandály, vytěžování stále stejných témat bez toho, že by k nim přibylo cokoliv nového, objevného. A navíc, stále méně skutečného zpravodajství. Nikoliv toho agenturního, u kterého často stačí přečíst titulek, aby člověk věděl to podstatné a nezdržoval se balastem. Ale toho pravého zpravodajství, které dává věci do souvislostí, porovnává fakta, konfrontuje činy minulé a současné, ukazuje alternativy vývoje a jejich dopady, šetří čas s dohledáváním vazeb a informací. Před pár lety podstatu pravé novinařiny a jejich absenci v českých médiích popsal hezky Patrick Zandl na Marigoldu a ten nářek je dnes stále slyšet, možná ještě hlasitěji.

V Čechách se najdou skvělí komentátoři a glosátoři. Inspirativní, s výborným stylem, s originálním viděním světa (za všechny Šídlo, Štindl, Peňás). Není jich nadbytek, ale svým způsobem stačí. Čeho se nedostává, a v potřebném množství lze mluvit o zoufalém nedostatku, to jsou praví novináři. Dříči, kteří rozumí své oblasti, kteří důkladně znají prostředí, mají vybudovanou síť zasvěcených zdrojů, vědí o chytácích a úskalích témat, která se kolem nich objevují, poznají, když na ně někdo šije boudu, odmítají být prostředkem her někoho jiného, a s hrdým patosem slouží pravdě a svým čtenářům.

Po dvaceti letech existence nezávislého tisku možná pro české deníky není největším ohrožením internet, ale jejich vlastní redakce a management, v němž mají nadprůměrné zastoupení rutinéři, egomaniaci, budovatelé myšlenkových ghett, povrchní blábolilové a milovníci efektních tahů před efektivními.

Velká část novinářů v Čechách, obzvláště těch, kteří se zabývají politickou sférou, se vyznačuje vysokou mírou sebedůvěry a pocitu vlastní důležitosti, vírou ve svou schopnost ovlivňovat veřejné dění, touhou osvěcovat nepoučený lid a obracet ho na svou víru, pomáhat svému táboru a svým oblíbencům a zároveň nízkou mírou sebereflexe. Přitom podléhají dojmu, že schopnost vyznat se v personáliích a klakách české politiky je dostatečnou kvalifikací, aby tuto politiku vysvětlovali, i když pro to leckdy nemají odborné předpoklady, znalosti či schopnost vidět pod pěnu dní. Z čehož pak plyne jejich vyprávěcí styl dojmového charakteru, aniž by byl konfrontován se znalostí věci, jejich soustředěnost na podružnosti, na zjevné skutečnosti a neschopnost vidět podstatné.

V tomto ohledu byla hodně užitečná prezidentská volba. Odhalila charaktery, motivace, zábrany i jejich absenci. Stala se katalyzátorem vztahů. A to nejen v politice, ale také v mediálním světě. Invektivy, které teď létají mezi redakcemi, mezi bývalými i současnými kolegy, nedají nevzpomenout na směšnost a ubohost téhož, co tak s oblibou a významným ťukáním na čelo kritizujeme v české politice. A lidé, kteří se tak ochotně a rádi stavěli do rolí osvětlovačů morálky, náhle stojí sami nasvíceni s odhalenými zadky a je na ně smutný pohled.

Při vědomí těchto okolností pak člověk jen smutně reflektuje velkou část výstupů, které se v médiích kolem prezidentské volby objevovaly a které se třeba jen kolem obou prezidentů objevují dosud. Nákup mléka Milošem Zemanem po vyhrané volbě na „jeho milované Vysočině“ je jen jedním z pomníčků, které lemují cestu české peroutkovské, čapkovské, poláčkovské, bassovské, haškovské či šaldovské tradice do zapomnění.

A čtenáři novin zjišťují, a já jako jeden z nejvěrnějších mezi ně určitě patřím, že mnohem pestřejší a barevnější svět dokáže být mimo hradby tradičního mediálního světa, mezi lidmi, kteří rozumí tomu, co dělají, nebo danou oblast sledují a jsou schopni čas od času o tom napsat, odkázat původní zdroj zprávy či důležité informace a ještě ho dát do souvislostí z minulosti či aktuálního dění. Že zahraniční zdroje jdou do mnohem větší hloubky a jsou pohříchu originálnější, vyargumentovanější a není problém jich denně pár přidat k obrázku, který se skládá čistě u nás. Že mozaika názorů z různých méně proslavených médií či blogů dokáže poskytnout řádově hlubší, věrohodnější a zasvěcenější celkovou představu než jednorozměrná rádobyanalýza viděná z rychlíku deníkové produkce. Že crowsourcingová síla davu dokáže během krátké chvíle inspirovat a nashromáždit klíčové informace snadněji a rychleji, než je tradiční média dokáží přežvýkat do svého výstupu.

Tradiční deníky dělají maximum pro to, aby cestu k tomuto poznání svým čtenářům co nejvíc usnadnily. Náklad českých deníků neklesá jen proto, že je nahrazuje internet. Ale proto, a možná především proto, že čtenáři zjišťují, že je vlastně nepotřebují. Mají možná rádi jednotlivé autory, možná mají rádi denní svodku protříděných titulků, ale to bohužel pro přežití nestačí, zvlášť když svou informační metadonovou léčbu mohou začít kdykoliv a zázračně snadno. A ztrátě zájmu, vlivu a významu nezabrání ani inzertní přílohy, ani barevné obrázky, ani vizuálně efektní grafické vychytávky na celou stránku obsahující ještě méně informací než pár sloupců textu. Zabránila by tomu, a je třeba přiznat že nikoliv s jistotou, jen poctivá novinařina, těžce vydřené informace, náročně získané zdroje, invenční přístup k informacím.

Držím palce a fandím všem, kteří se o něco podobného pokoušejí. Přesto se obávám, a píšu to s velice těžkým srdcem, že jakkoliv české deníky nezničí ani Jaromír Soukup se svou provokační anti-kampaní, ani DDoS útok jakéhokoliv druhu na jejich webové verze, jestli se nenajde člověk s penězi, jasnou vizí a ambicí udržet tu nejlepší novinařinu, zajdou české deníky dříve či později na úbytě hlavně svou vlastní zásluhou. Zbude jen lítost.

 

Čtěte dále:

Selhání Václava Moravce aneb O roli médií v prezidentské vol­bě

Tragika české politické žurnalistiky

Sdílejte tento článek na sociálních sítích!
Share on FacebookShare on Google+Tweet about this on TwitterShare on LinkedIn

Nepřehlédněte: kniha Přelud svobody

Výbor textů novináře a vydavatele Jána Simkaniče z let 2013 – 2017 Přelud svobody, které se týkají veřejného života, vývoje české společnosti a politické scény, proměn mediálního prostředí a komunikace. Knihu lze vnímat jako upozornění na zásadní rizika dalšího vývoje, stejně jako inspiraci k jejich překonávání.

Kniha obsahuje 68 textů sebraných z blogu Simindr.cz, týdeníku Respekt, magazínu Reportér a dalších médií. A to včetně zcela nové šestnáctistránkové eseje Přelud svobody, která výbor uvozuje a zasazuje do kontextu současné společenské a politické situace.

Tištěnou knihu můžete ihned zakoupit v e-shopu.

Simindr Written by:

Ján Simkanič, bloger, publicista, vydavatel.

Be First to Comment

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *