Teď před volbami se nejvíc nadává na politiky, na to, že není koho volit. Téměř stejné hodnocení si ovšem zaslouží i většina novinářů. Kolegové prominou, ale kdy už konečně začnete psát o politice?

Poznámka: Shodou okolností včera ve Strategii vyšla na podobné téma glosa Aleše Borovana, což rád přiznávám a doporučuji. Aleš to napsal výstižně, tak to berte jako doplnění, byť inspirací nebyl. Níže uvedené publikuji při vědomí stejného úhlu pohledu, Aleš promine 🙂 

Dnes se v novinách o politice téměř nedočtete. Píše se o politicích, to ano. O tom, co si myslí, co kdo komu řekl, jak se kdo podíval, jakou má manželku a jestli má rád autora, který o něm musí psát. Ale na to se dá reagovat jen přinaštvaným „Who cares?“ A pak si stěžujte, že jdou papírové noviny do kopru. Nic jiného si nezaslouží a to říkám při vědomí svého každodenního rituálu s nákupem Lidovek. Nebýt tam Štindl, Petráček, Peňás a Baldýnského Poslední slovo, tak už ani ze soucitu a při vší úctě k tradici.

Političtí komentátoři a zpravodajství zabloudili v kruhu. Politici jsou pro ně zosobněním toho, že se něco děje, že jsou u zdroje, že nic neprošvihnou. A politici si pak s nimi dělají co chtějí, mají jistotu, že každý jejich výšplecht bude zaznamenán. Experti největší jsou v tomto ohledu marketingově šlechtění androidi z Lidového domu. A světe div se, všechno jim projde, na všechno jim téměř každý skočí. A pak nemají mít největší preference.

Jasně, novináři si stěžují, že jim tiskový odbor ústředního výboru ČSSD posílá dvacet tiskovek denně produkovaných automatickým generátorem s krycím názvem Dimun. Jenže oni si nemají ani stěžovat, oni je mají ignorovat, protože při informační hodnotě těch věcí je i ignorace větší mentální úsilí, než si takový obsah zaslouží. Bohužel, oni je neignorují. Stěžují si, ale stejně z nich citují. A tak druhý den automatický generátor vychrlí dalších dvacet tiskovek a ještě jednu bonusovou přidá. (V manipulaci s tiskem ostatní strany nesahají ani po Paroubkův pupek a že je hodně nízko.) Problém je, že kluci novinářský se takhle vybijou na zbytečnostech a nezbývá jim sil na pořádnou práci – analýzy kdo co dělá, na hledání v archivu (byť třeba jen mediálním), propojování souvislostí, kontinuální práci s informacemi, pohledy za roh a sledování vývoje v delším horizontu. Většinu zajímavých údajů se dozvím na výklenkových webech nebo sekcích – tu blog, tu insider, tu jeden autor z desítek, který má pojem o něčem větším, než je zítřejší vydání a pochvalná či naštvaná esemeska od politika, kterého obdivuje nebo nenávidí nebo obojí zároveň.

Stále otřesnější příklad jsou volební preference – každý týden je tu jiný průzkum, jiná metodika, jiné zadání, jiný zadavatel. Ale všechny se berou stejně vážně, je to písmo svaté. Novináři ho šíří jako evangelium, bez odstupu, interpretace. Volby by vyhráli tihle, tihle by udělali koalici, tihle se tam nedostanou. Prezentováno jako fakt jeden den, druhý den je to zas jinak, ale novináři vesele analyzují dál, úplně stejným způsobem, jako by včerejška nebylo. A mediální kola se točí a všichni jsou spokojeni – novináři mají „objektivní“ a „nezpochybnitelný“ obsah, politické strany na tom mohou stavět marketing, realizátoři průzkumů si posilují značku, v lepším případě (pro ně lepším) na tom trhnou prachy. A že noviny dodávají váhu i průzkumům, které jsou nespolehlivé, nedůvěryhodné, možná zaplacené, nikomu (kromě možná zrovna postiženým stranám) nevadí, resp. nikoho ani nenapadne pochybovat. Viděl někdo například nějaké důkladné srovnání metodik, analyzující věrohodnost a pravědodobnost odhadů jednotlivých průzkumů? Jaká je struktura otázek průzkumu, jaký je kontext dotazování, kdo ho realizuje – jestli studenti „pod koněm“, kteří si tam kdykoliv můžou napsat cokoliv (znám z praxe, jak líný student může vyplnit odpovědi za respondenta zcela bez problémů a bez kontroly), nebo profesionál z agentury atd. atp.?

Jak může být mediální kauzou to, jestli se manželka politika dostane do diskusního pořadu v televizi? Koho vůbec napadlo, že taková osoba do něčeho podobného patří? Proč to vůbec někdo řeší? A jestli se strana, které to mělo posloužit, vzteká a píše vášnivé dopisy na všechny strany, proč na to vůbec reagovat? Proč je neodkázat do příslušných mezí, že veřejnoprávní televize je nezávislá a dělá obsah podle svého? A kdyby vyhrožovali, že do pořadu už nepřijdou, tak nešť! Jakmile by je televize přestala zvát, sami by se začali přizpůsobovat. Jakmile by televize začala určovat pravidla hry, nezvala by politiky, kteří nedokážou respektovat základní pravidla diskuse, ano, začaly by se kupit stížnosti na její „nezávislost“, ale při nesehnutém hřbetu novinářů by časem politici museli scvaknout podpatky. Proč se to neděje? Kde jsou silné osobnosti, které to chtějí risknout a ustát? Voli je vypili…

Jak může být široce prožíváno, když se jedna strana a jeden pupkatý papaláš rozhodne ignorovat část médií? To je přece jeho problém, jeho nabubřelost, ale kde je stavovská novinářská čest? Proč se novináři nejdřív cítí dotčeni a uraženi, že s nimi nemluví, pak mu dělají reklamu tím, jaký tomu věnují prostor, a jakmile svolí k rozhovoru hlasitě oslavují, že už s nimi zase začal mluvit a za odměnu mu věnují půlstránkový rozhovor a tím další reklamu? Nechci si myslet, že je to proto, že hned pod rozhovorem je zadaná inzerce dané strany, to zatím opravdu ne. Ale kam se poděla základní hrdost? Kam profesionalita, kam schopnost oddělit podstatu od dojmu? Nechcete s námi mluvit? Dobrý, ale my vás pro to, abychom dělali dobře a poctivě svoji práci, přece vůbec nepotřebujeme. My zanalyzujeme váš program, vaše sliby a jejich realizovatelnost, rozebereme síť vašich podporovatelů, mechanismy moci, které uplatňujete, ukážeme, co jste slibovali dříve, jaké to mělo důsledky a co tedy od vás mohou doopravdy voliči čekat. K tomu s vámi osobně nemusíme přijít do styku. Tohle je novinařina, nikoliv zoufalé čekání na to, jestli se politik přestane chovat jako křupan, resp. po zjištění, že bez médií si nepomůže, milostivě o sobě vykreslí obraz oběti novinářské zvůle a noviny mu za to ještě dají prostor. Ech. Politik potřebuje média, aby přes ně něco dostal dál, tak proč se podle toho novinářské stavy nechovají?

Noviny dokážou dát politikům neskutečný prostor a bohužel, protože času na výrobu důležitých informací je málo, prakticky nefiltrovaný. Média s výmluvou nestrannosti a nezávislosti rezignují na oponentní roli a prostoduše referují. Tohle se tzv. „stalo“ (tj. většinou jen někdo něco řekl), to nikdo nemůže zpochybnit, tak to jako popíšeme a jsme z obliga. A čtenáři, přeber si to. Že čtenář tomu nemůže rozumět, protože nevidí pod závoj zdánlivého dění, to už je jedno – jeden řekl, že kůrovec škodí, druhý řekl, že kůrovec neškodí. Čtenáři nevíš, co si z toho vybrat? A co my s tím jako? Můžeš to brát asi jako pražské fotbalové derby, stejně je to podívaná o ničem. A tak čtenářům, ale především médiím uniká hlavně „to, co se nestalo“, resp. to, co není vidět, o čem se nemluví. A to je většinou to nejpodstatnější.

Nemáme profesionální politiky, máme burany, papaláše a technology moci a peněz. A nemáme povětšinou ani profesionální novináře. Máme dojmology, povrchně poučené laiky, fanoušky politiků a stran, rutinéry obsahu, kteří jsou navíc začasté ještě zahleděni do vlastní důležitosti vyplývající z prostého faktu, že je jim umožněno chodit po koberci v předsálí. Ale aby byli argumentačními soupeři, ze kterých by šel respekt, to většinou nikoliv. Ano, najdeme spoustu výjimek, ale pořád jsou to výjimky. Systém běží ve vycizelovaném soukolí, které semele všechno, co mu přijde do cesty.

10 komentářů