Aktuální veřejná společenská a politická debata připomíná atmosféru občanské války. Všichni jsou proti všem. Bohužel se na víc nevzmůžeme.
Ta míra negace až nenávisti začíná být až nesnesitelná. Děláš něco jiného, než co bych si přál, jsi idiot, magor, hajzl a hovado. Na jednu stranu se tomu dá rozumět. Na stranu druhou je to až tragicky málo.
Vláda představuje moc neschopných v kombinaci s všehoschopnými. Zaštiťuje se falešně tu řeckými scénáři, tu zájmem o penzisty roku 2050, tu efektivitou a modernizací, aniž by to v konkrétních krocích znamenalo cokoliv koncepčního, promyšleného a vyargumentovaného. Pominu-li chaotičnost nejrůznějších signálů, kroků, návrhů a úprav návrhů (vezměte třeba jen příběh s výší DPH), vláda jde cestou nejmenších nákladů pro sebe sama a největších nákladů pro střední a nižší vrstvy. (více Proč by neměla být žádná důchodová reforma)
Namísto zeštíhlování státu, veřejných výdajů, úspor na straně veřejných zakázek, nemluvě o jednoduchých protikorupčních krocích, jsme dostali zvyšování daní, zavádění mnoha drobných poplatků všeho druhu, které v součtu zatíží rodinné rozpočty významným způsobem a které znamenají prolomení různých systémových psychologických bariér – v budoucnu už nebude diskuse o zavedení poplatku, ale o jeho dalším navyšování, podobně jako tomu bylo před nedávnem se školným v Británii. A to nechávám zcela stranou celé to cirkusáctví uvnitř vlády jako takové a nepřestávající bezostyšné zneužívání systému. (více Co všechno se stihlo za současné vlády – poznámky pro další volby)
Není divu, že většina veřejnosti by ty nahoře nejradši vymetla. Potíž je ale v tom, že neexistuje zformovaná přesvědčivá síla s vizí, která by nabídla jinou cestu. Hlavní opoziční strana takticky, ale v neschopnosti, mlčí – jednak jí problémy vlády samy ženou voliče, jednak stejně nemá co říci, už proto, že se pohybuje ve stejných systémových pravidlech jako vládní strany. Vedle toho egocentrický, populistický prezident, jehož vizí je pouze on sám. Bída s nouzí kořeněná hňupstvím a šlendriánem. (více Proč je Václav Klaus největším prokletím české porevoluční politiky)
A odbory? Rozhodly se protestovat, aniž by měly v ruce jakoukouliv alternativu. Rozhodly se nesouhlasit s vládními reformami, ale s jakými? A co by si představovaly místo nich? Ze dne na den se rozhodnou uspořádat blokační stávku. Ale víte někdo, čeho chtějí dosáhnout? Amatérismus, od toho vládního se lišící snad jen mírou možností vysát systém.
A psát o tom, že ani v médiích nejsou důstojní protihráči, už se mi vůbec nechce, tak jen odkážu do archivu: Tragika české politické žurnalistiky.
Ano, není divu, že jsou všichni naštvaní. Tenhle stav totiž není vůbec nic nového. Země je zablokována v nenávistných pozicích už ohromně dlouho, de facto mnoho let. Všichni jsou proti všem a proti všemu. Konsensus, diskuse, hledání řešení, diplomacie, slušnost a velkorysost jsou považovány za slabost. Jedinými zbraněmi jsou konfrontace, urážky, masírování emocí a ega.
Potíž je v tom, že této atmosféře už podléhají úplně všichni. Reakce na stávku odborů, což je věc jinde v Evropě zcela běžná, včetně blokád a znepříjemňování života, kulminuje ve zcela dehonestačním a zaslepeně nenávistném protiútoku, a to stávka ani nezačala. Přitom dnes více než kdy jindy mají odbory a nižší a střední vrstvy mnoho důvodů demonstrovat. Jenomže bez jasné vize se těžko někoho přesvědčuje, a tak sociálně zranitelnější lidé doplatí na neschopné křiklouny v čele organizací, které by měly hájit jejich zájmy, kdyby ti lídři věděli, co to znamená. Jenže křiklounství bez vize a faktů je typické pro všechny – pro vládu, opozici, prezidenta, odbory, média a dnes i pro prvoplánové odpůrce odborů. Všichni se přitom chovají, jako kdyby si neuvědomovali, že se bez svých protihráčů neobejdou a že jedině společně s nimi lze dosáhnout nějakého dlouhodobě udržitelného výsledku.
Pokud občanská společnost nedokáže ze svého středu vygenerovat jakoukoliv pozitivní vizi, za kterou by bylo možné jít, nesouhlasit s ní, vymezovat se a nabízet proti ní jiné pozitivní alternativy, je odkázaná na to, aby se dříve či později v jejím středu zrodil někdo, kdo nabídne nejsilnější negativní vizi. A budou za to moci všichni, kdo místo prosekávání cesty jen házejí klacky pod nohy a mlátí jimi po hlavách všem, se kterými po té cestě musí jít společně s nimi.
Poslouchaj, voni Simindr… :) Voni vědí, jak je mi levě-zelený světonázor, řekněme to diplomaticky, „cizí“. Ale v jedné věci se naprosto shodneme – v té „zablokovanosti“ a atmosféře „boje“. To je docela alarmující.
S dovolením přidám pár švestiček z pravicově-liberální zahrádky: http://strucny.misantrop.info/a-tak-si-tady-bojujeme
http://www.misantrop.info/ani-tisic-slov-nestaci
Škoda jen, žes nepátral po začátku té nenávisti všech vůči všem. Ona totiž lze vystopovat, a to poměrně přesně. Táhne se od prvního politika, co oslovil „lidlovou generaci“ a řekl jim, že za jejich frustraci mohou „podnikatelé“. Už víš? ;)
Další z řady dobrých analýz marasmu, ve kterém se plácáme, se kterou nelze než souhlasit. Bohužel i tahle – stejně jako skoro všechny ostatní, včetně těch mých – trpí jistou bezradností, neukazuje ani v náznaku kudy z toho ven. Normálně by to nevadilo, protože tu cestu by ukázali jiní, jenže ti jiní – filosofové, politici, spisovatelé, etc. – dnes zoufale chybí. Dílem nejsou, dílem je nikdo neposlouchá a dílem si jdou po krku stejně, jako všichni ostatní.
Ne, že by neexistovala vůbec žádná řešení, problém je najít řešení reálná, taková, která budou mít dostatečně velkou podporu veřejnosti, která bude stát na něčem solidnějším, než je politický marketing, strach a pohodlnost.
Kardinální potíž je v tom, že znechucení nad současnou situací není všeobecné – stále je dost těch, kterým tato situace vyhovuje, protože „nejlépe se loví v kalných vodách“. V absolutních číslech jich sice není mnoho, ale koncentrují se v mocenských centrech: ve vládě, v parlamentu, ve statutárních orgánech velkých korporací.
Situace je zabetonovaná na fest a stereotypy jako třeba ten, který předvedl p. Malý v posledním odstavci svého komentáře, fungují jako kvalitní cement. ¨
Zabetonováno sice je, ale napětí roste takřka exponenciálně a atmosféra už je hustá tak, že je to až hmatatelné. A žádný beton není nekonečně pevný, proto se bojím, co se stane, až to praskne. A ono to praskne, protože tohle se nedá vydržet věčně.
Ad 1: Martine, nevím, jestli je to tak, jak píšeš, ale to je na delší diskusi :)
Ad 2: Tribune, k těm receptům – asi k tomu zkusím dát něco dohromady, ať to nevypadá, že jenom kritizuju :) Největší problém je podle mě absence osobností, které by dokázaly strhnout k něčemu pozitivnímu na celostátní úrovni. Ono je mraky úžasných lidí, kteří jsou schopni na lokální úrovni, v mikrookolí vytvořit neskutečné věci – společné akce, projekty, společenské aktivity, záchranu památek nebo parků. Co chybí, je propojení těchto podobně smýšlejících a obětavých lidí dohromady pod něčím společným, co by nebylo omezeno čistě na lokální úroveň. Ale já vlastně jsem spíš optimista. A doufám, že tenhle marasmus naopak nabudí ty, kteří by nad politikou mávli rukou, aby se do veřejného života zapojili.