Byl jsem docela zvědavý, co Nohavica po delší pauze v Praze předvede. A výsledný dojem více než rozpačitý. Když diváky vyzve: „Pojďte, zazpíváme si Jeřabiny, Karel by měl radost!“, jednoho napadne, že by mu spíš Karel dal ránu mezi oči.
Rubrika: Společnost
Dnes to bylo 15 let, kdy zemřel Karel Kryl. Je to neuveřitelně dlouhá doba a kdo ví, jak by přijímal všechny ty děje, které se během ní stačily udát. Povědomí o něm pomalu slábne a jeho odkaz se v povědomí veřejnosti deformuje podle potřeb kohokoliv zrovna napadne. Přitom osobnost podobného formátu a síly nám dnes zoufale chybí.
Překvapuje mě, jak málo odezvy vzbudila informace, že silničáři plošně vykácejí tisíce stromů z alejí podél cest. MF DNES tomuto tématu sice věnovala titulní stranu, ale veřejnost prakticky mlčí. Přitom celá záležitost bije do očí svou absurdností.
Za necelé tři týdny by pod Ještědem mělo začít mistrovství světa v lyžování. Jedna nepříjemnost stíhá druhou a člověk začíná přemýšlet, jestli by nebylo nakonec lepší, kdyby se to celé odpískalo. Samozřejmě, pro sportovce by to bylo hodně nepříjemné, a nedopřát sympaťákovi Lukáši Bauerovi, aby se pokusil získat svůj první mistrovský titul, by nechtěl jen hodně velký necita. Jenže nestojí tyhle osobní sportovní tragédie trochu ve stínu jiných principů, kvůli kterým by stálo za to celou tu zpropadenost zprovodit ze světa?
Je zajímavé pozorovat, jak zcela neuspořádaně se vede debata nad nejnovějším skandálem Davida Černého a českého předsednictví EU. Reakce stíhá rychlejší reakci, hází se dojmy, soudy, deklarují se postoje, dělají se závěry, motá se páté přes deváté do jedné postmodernistické kaše exhaltované nesmyslnosti. Prase aby se v tom vyznalo. Nejlépe růžové jako přemalovaný tank, chcíplé jako kůň pod svatým Václavem a namočené do formaldehydu jako Saddám Hussajn.
Nakonec mi to nedalo a zkusil jsem si utřídit pocity, které ve mě tohle citlivé téma vyvolává. Přijde mi totiž, že diskusi ovládají předsudky, emoce a první signální, a to oběma směry. A že se mluví o spoustě věcí najednou a přitom to podstatné se podaří vystihnout jen občas a často ne úplně.
Dnes už podruhé v tomto roce se v naší ulici proháněla čistící auta. Asi to znáte – s párdenním předstihem se všude objeví mobilní značky zákazu zastavení pro jeden konkrétní den – od 7:00 do 16:00. A probíhá to pokaždé stejně. A já mám čím dál větší podezření, že nejde o čistotu ulic. Ale o to, aby odtahové služby měly zajištěný slušný obrat.
Být prezidentem je těžké. A být sebestředným ješitným prezidentem zřejmě ještě těžší. Vždyť takové trápení, které podle svých slov každý den Václav Klaus prožívá, se dá srovnat snad jen s mučením politických vězňů v totalitních režimech.
Čínská olympiáda konečně probudila světovou veřejnost. Někteří, včetně sportovců, říkají, že se mělo protestovat ve chvíli, kdy se o přidělení her rozhodovalo, a že teď pozdě bycha honit. Co na to říct? Že se protestovalo už tenkrát a stejně to nebylo nic platné, takže není divu, že nadšení aktivisté sahají po olympijské pochodni až ve chvíli, kdy putuje světem. Teď jde o to, kdo se o ten olympijský oheň spálí.