U příležitosti vyhrocené politické situace a zítřejších demonstrací proti Andreji Babišovi a Miloši Zemanovi zveřejňuji další ukázku z úvodního textu Přelud svobody mé stejnojmenné knížky (ke koupi na mém e-shopu) jako svůj skromný příspěvek do současného přemýšlení. Jedná se o zkrácený závěr textu.
Největší zátěží téhle země se stal naprostý rozklad společně sdílených hodnot. Český veřejný prostor duní kakofonií, předvádí se jako absentující společenství, jako neutříděná hromada polarizovaných skupin, buněk a jednotlivců s ostny naježenými na všechny strany. Jsme prožraní nedůvěrou ke všemu kolem, stále více se uzavíráme do sebe, zpochybňujeme psaná i nepsaná pravidla, pohrdáme institucemi.

Jsme soustředěni pouze na sebe sama a svůj prospěch. Jakmile přijde na to skutečně společné, sdílené, naše, končí to maximálně u nezrale dementního pubertálního vykřikování, kdy celoživotní ateisti volají po obraně národních křesťanských hodnot, k čemuž jako důkaz místo slibů konzumují vepřové s europivem. A za konstantního nadávání na „ty nahoře dáváme demonstrativně ruce pryč od čehokoliv, co by vyžadovalo skutečnou péči o věci veřejné. Naopak veřejný prostor vnímáme pouze jako fanouškovskou arénu, v níž to mají naši favoriti nandat těm ostatním. A naši vlastní odpovědnost v rostoucím pobouření a hněvu přesouváme na bedra čím dál razantněji deklamujících politiků. Logickým vyústěním těchto emocí se stala dvojice nejdestruktiv­nějších politiků polistopadové éry, kteří dnes stojí na vrcholu pyramidy moci.

Ale ještě pořád máme šanci na konci přerodu stát se vztyčenou hlavou. Ovšem nespasí nás ani dálnice, dálnice, dálnice, ani digitalizace státní správy, ani úpravy daňového systému a kontrolní hlášení, ani žádné řešení postavené čistě na pragmatickém materiálním zlepšení životní úrovně. Šmejd a blbec v lepším oblečení, s lepším jídlem, lepším autem a lepším bydlením zůstane pořád jenom obyčejným šmejdem nebo blbcem.

Když se podíváme zpátky, najdeme mnoho důkazů toho, že žádná skutečná změna k lepšímu se nikdy nemohla podařit bez aspoň malé špetky ideálů. A jsem přesvědčen, že ani ti největší pragmatici v roce 1989 necinkali klíči jen kvůli naději na lepší materiální zajištění. Jsem přesvědčen, že byli vystrašení, dojatí, zaskočeni, pochybovační, ale přesto uhranuti kouzlem chvíle, která opravdu dokázala vyvolat iluzi víry v to legrační, marketingové a omšelé a zprofanované heslo, že pravda a láska musí zvítězit nad lží a nenávistí. A že byli připraveni mnohému uvěřit a mnohé obětovat.

Ani dnes nestačí cinkat klíči jen za materiální zlepšení, nemůžeme volit jen podle toho, kdo nám kolik slíbí vrátit z našich daní, ani výměnou za to, že se necháme řídit. Bez vědomí nutnosti svobody, občanských práv, respektu k právu, transparentnosti státní správy, důvěry v instituce a osobní angažovanosti ve veřejném prostoru nemáme šanci zabránit nástupu autokratického režimu ovládaného z jednoho centra.

Zásadní otázkou podmiňující vše ostatní zůstává, zda rozhodující skupina voličů pochopí, že nelze budovat lepší příští kompletním bořením stávajícího. Že jedině respekt k dlouhodobým demokratickým principům při všech jejich nedokonalostech je absolutním základem. Musíme si uvědomit, že existuje zásadní hrozba připravená demokratický řád zničit, pokud k tomu dostane sebemenší příležitost, protože nic jiného není v jejím nejlepším osobním zájmu.

Nás čeká totéž, pokud uvěříme, že to s námi myslí upřímně jeden bytostný solitér podřizující vše, co mu přijde do cesty, pouze a jen vlastní vůli a vlastnímu zájmu. Už dnes ovládá potravní řetězce mnoha druhů podnikání, za nimiž zůstávají podezřelé transakce všeho druhu. Přitom vlastní klíčová média, jeho podnikání se neobejde bez miliardových státních dotací, dohlíží dokonce na klíčové kontrolní prvky státu, je navázaný na další mediální, podnikatelské i politické hráče, krok za krokem podvazuje celý stát, a ještě hrdě deklaruje, že svého střetu zájmu nezneužívá a dělá to pro lidi.

Někteří absurditu situace viděli včas, jiní zjišťují až teď tváří v tvář novým a novým zprávám o jeho podivných byznysových i politických praktikách, že reklamní slogan o tom, jak jsme schopný národ, jen nás řídí nemehla, jak bude líp, aby se za nás děti nestyděly, a že to prostě stačí udělat, je jen marketingová prázdnota produktu, který po rozbalení smrdí ještě víc než ty tradiční. Že je vyroben z ošizených surovin, náhražek a zdání, podle receptů minulé doby, kdy zemi vládla StB a princip jedné strany ovládající stát jako firmu založenou na strachu, nožích na krku a vydírání. Ne, neměli jsme čas očistit se od nánosu několika desetiletí zbabělosti, strachu a ponížení, proponenti minulého režimu dál mají zásadní podíl na podobě celé naší země, struktury vyrostlé na hlasitém boji proti korupci vykazují nakonec nejdeformovaněj­ší znaky.

Přesto by bylo nejhloupější rezignovat. Protože ještě stále můžeme vybírat mezi těmi, kteří nechtějí rozvrátit demokratický řád, a těmi, kterým o nic jiného nejde. Ještě stále můžeme dávat najevo svou poptávku po uvěřitelné, autentické alternativě založené na důvěře v základní hodnoty spojené s civilizačním prostorem, do kterého chceme a potřebujeme patřit. Zachránit nás opravdu může jen občanská angažovanost. A není kvůli tomu nutné hned vstupovat do politiky, stačí se systematicky zajímat o to, co se tady děje, s jakými kartami kdo hraje, a vidět, kdo je má nejvíc falešné. Nevěřit pozlátku a dohledávat fakta, neskákat na lep populismu a efektním marketingovým trikům. Pomáhat osvětou, osobní účastí ve společných projektech, podpisem na podporu kandidátů, kontrolou místního dění. Když se my sami budeme zajímat a zasazovat o veřejný prostor, nebude ho moci obsadit ten, kdo nás chce řídit, ovládat a rozhodovat o našich osudech. Ten, kdo nebere politiku jako službu, ale jako potvrzení vlastní moci.

Zkuste si v duchu zacinkat klíči a říct sami sobě, co je pro vás to opravdu nejdůležitější. A řekněte si, jestli jste za jakékoliv slibované hmotné zlepšení připraveni držet hubu a krok. Jestli svůj osud a osud téhle země chcete nechat na těch ostatních, na „těch nahoře a na holdingu, nebo si odpovědnost za vlastní život nenecháte vzít. Jestli je pro vás svoboda jen přeludem, nebo základní životní potřebou, bez níž se neobejdete. Ve volbách 2017 bude tohle všechno v sázce.
 Předchozí zveřejněná část:

PŘELUD SVOBODY – UKÁZKA Z ÚVODNÍ ESEJE