S několikaměsíčním zpožděním díky ohlasu Karla Fily na blogu Respektu prořízla veřejnou diskusi píseň Jarka Nohavici Dežo. Věta „zářím jak lejno na oltáři“ vrhla své stíny a v kontextu dalšího vyzvývá k úvahám.

Varování: tohle jsou spíš jen mišmaš poznámky, aniž by z nich na konci mělo vzejít cokoliv rozumného, tak v tom prosím nehledejte žádnou vystavěnou esej.

Řecko

Viděli jste to? Jestli ne, tak byste si to měli dát povinně. Vystoupení šéfa řecké neonacistické strany Nový úsvit vybočuje formou i obsahem nejen z rámce standardního demokratického prostoru, ale i z tradičního se projevování již relativně „zavedených“ extremistických stran jinde v Evropě. Při spatření toho videa mě zamrazilo, protože být svědkem takovéto legitimizace zcela nekompromisního náckovství ve 21. století v prostředí demokratické Evropy není nic, co by uklidňovalo výhledy do budoucna.

První, co mě napadlo, že takhle směšně a strašidelně zároveň skutečně mohl vypadat Hitler dlouho před válkou a že ho všichni podcenili. Dnes si také při sledování toho videa budeme nejspíš stavět přirozenou obrannou pozici v tom, že někde v tom zatraceném Řecku, které nám bylo euro dlužno, mají prostě několik exotů a že to je všude někdo, na Slovensku Slota, v Maďarsku Jobbik, v Bělorusku Lukašenko, Praví Finové, holandský Wilders, rakouští Svobodní atd. a že zdravá společnost dokáže podobná zvěrstva dříve či později eliminovat na okraj slušné veřejné diskuse. Ale obávám se, že v určitou chvíli nám tenhle odhad nebude stačit, protože se změní okolnosti natolik, že situace nebude ani zdaleka připomínat tradiční demokratický mechanismus se všemi jeho obvyklými selháními ve stylu „demokracie je nejlepší vláda ze všech nejhorších možností“.

Druhé, co mě napadlo, že takových hovad je po světě spousta, ale že jen tragicky neschopná společnost je dokáže vynést na světlo světa a dát jim patřičný prostor. Za to, že jakékoliv zlo dokáže (minimálně na určitou dobu) vítězit, může bohužel vždy jen slabost či krátkozrakost prostředí, ve kterém může vyrůst a uspět. A že vinu za důsledky je nutné přičítat jak těm, kteří je aktivně způsobili, tak těm, kteří v sobě nenašli sílu se jim včas postavit. A že je zřejmě nejvyšší čas, abychom se začali učit, jak se podobným okázalým demonstracím arogance a síly co nejefektivněji bránit.

Za to, že neonáckové uspěli konkrétně v Řecku, může kritická situace země. Pod tou jsou podepsaní nejen Řekové samotní, ale celá eurozóna a mezinárodní „záchranné“ instituce a slabošští zkorumpovaní politici a úředníci napříč organizacemi a státy. V takové situaci i nový nácek dokáže být pro řadu lidí atraktivní alternativou. Jen neschopnost tradičních nástrojů a osob, které zklamaly (a zklamaly naněkolikrát), vyvolává příchylnost k extrému. Podpora extrému přináší další zesílení problémů a spirála se roztáčí, dokud nepraskne v násilné ničivé katarzi, v níž až pozdě většině dojde, že to s napínáním přehnali a že se nechali strhnout k něčemu strašnému.

Bohužel, pro společnost je téměř nemožné rozeznat onen bod zvratu, po kterém už není návratu do racionality a věcnějšího řešení pomocí standardních společenských mechanismů. Obzvláště generace, které neprožily předchozí prasknutí struny, nemají dostatečné varovné mechanismy.

Nohavica

A jak to souvisí s Nohavicou? Ten ve své rýmovačce o tom, jak příslušník většiny prochází temnou čtvrtí plnou romských nožů, používá jako obraz nepatřičnosti zářící lejno na oltáři, což je hodně zvláštní spojení. Jakkoliv je předmět doličný na oltáři jeho rouhačským donebevolajícím znesvěcením, použitý přívlastek navyšuje ještě o jeden kontrast, protože záře má jednoznačně pozitivní konotaci. Je to hodně netradiční obraz, narušující několik tabu najednou (vztah k posvátnému, náboženské cítění, erotickou vazbu). Jan Stern by v tom jistě po psychoanalyticku našel jednoznačnou anální symboliku, projev nevědomé a neracionální atraktivity způsobené vyrovnáváním se s nějakým traumatem. A já se domnívám, že v tomto případě bohužel právem.

Nohavicův popěvek je vlastně dost primitivní a pitomý, což platí téměř o všech jeho Virtuálkách. Bůhví, proč se jimi rozmělňuje, ale i nezávazné blbnutí s jepičím životem se dá dělat s radostí, která je přenositelná natolik, že jeho veřejnou produkci dokáže zdůvodnit. Problém nástává, když se Nohavica sveze na emoci publika natolik, že neuhlídá zrádnost podbízivosti. Nohavicův text nelze jednoznačně vyložit v černobílém (sic!) schématu, ale obě strany vášnivé diskuse o vyznění písně, jak už si v Lidovkách všiml Ondřej Štindl, mají jasno a černobíle ho přijímají. Nohavica se snadno schová za autorskou licenci a odstup od postavy, za to, že se vlastně klidně může vysmívat samotnému hlavnímu „hrdinovi“, který ve své tuposti používá absurdní zvrácenou pokryteckou logiku „proč jsem se nenarodil radši černý“. Vlastně lze klidně v analýze skončit závěrem, že vůbec není jasné, jak to Nohavica myslel (což by mohlo být bráno jako chyba a selhání řečníka, kdyby…). Ale všechny učebnice komunikace podmiňují význam sdělení i jeho kontextem a tady muselo být od začátku i jemu samotnému jasno.

Ono „zářící lejno na oltáři“ v kombinaci s obrácenou logikou „příslušník většiny rádoby přemítá o výhodách příslušnosti k menšině“ svědčí o tom, že si Nohavica musí být vědom, jak chytlavého tématu se ujal, jak je většinově interpretováno a že kolem něj musí chodit po špičkách, aby se „neumazal“ a přitom zavděčil. Problém je, že se člověk umaže, i když „je s děvkou v kavárně, ale na pokoj s ní nejde“, použijeme-li Nohavicova slova, která pronesl o jeho kontaktech s StB. A že v současném kontextu, v němž ona slova znějí, musí být jejich intepretace jedině poplatná tradičním předsudkům.

Tím nechci říci, že společenské trauma soužití dvou rozdílných kultur neexistuje a že není v rámci společenské diskuse zatížené nejen tunami předsudků, ale z druhé strany zároveň mnoha tabu, jež neumožňují racionální reflexi a hledání řešení situace. Problém spočívá v tom, že se namísto racionální diskuse takto popouští ventil emocím a dětským výkřikům, které nic neřeší, jen nevyzrále křičí do světa (ona dětskost a nevyzrálost je klíčová, opět by šlo udělat oblouk k psychoanalýze a dětské análně-orální fázi ve spojitosti s Nohavicovým výkalem na oltáři), navíc často bez znalosti reality a faktů, jen na základě strachu ze zhmotněných démonů nevědomí a iracionality.

Nohavica je tak pro mě selhávajícím komentátorem společenské situace (minimálně tím, že jeho text onu negativní interpretaci příliš snadno umožňuje). Pokud veřejná, pro někoho navzdory udavačské aféře stále ještě morální autorita, dejme tomu, že jen pro zábavu sjede po vlnce společenského nevědomí, podpoří to nejtemnější, co v nás všech je. Takto se posouvají hranice přijatelného, takto se připravuje cesta pro něco mnohem zřejmějšího a nekompromisního.

Zatím jen našlápl na tenký led a snad se na něj nevydá dál, jako se to stalo třeba Hamsunovi a Célinovi, kteří ačkoliv geniální spisovatelé, zcela podlehli svým fantasmagoriím a spatřili nástroj svého osvobození v kompletním vytěsnění problému, který pro ně představovali Židé. I to je svým způsobem také dětský postoj, „vysvětlit“ si nahodilost a chaotičnost světa jednou neprůstřelnou logikou a vírou, vytvořit si příčinu veškerého zla, personifikovat je, vysmívat se mu, nenávidět ho až k posedlosti a touze ho zničit. A pokud nepřijde včas racionalizace v podobě dospělého či výchovy, může to skončit opravdu špatně.

Je pro rozšíření agrumentačního pole doporučuju k souvisejícímu přečtení: Martina Vančáková: Otevřený dopis Jarkovi Nohavicovi.

Komunisti

A tady se moje úvahy spojují s širším kontextem aktuálního evropského dění, Řeckem, anti-multi-kulti, pro- či anti- euro atd. Pokud nedokážeme projevit dostatek vyzrálosti a poskytneme prostor extrémům a příslibům jednoduchých řešení, podobně jako se to teď stalo v Řecku, olitujeme. Vždyť tím nejjednodušším řešením je přece řešení konečné.

Politický vývoj u nás také nenabízí jednoznačný, natož pozitivní výhled do budoucna. Totální selhání všech parlamentních stran za hodně dlouhou dobu nás vede k místu katarze, která může vyústit do mnoha nepředvídatelných jevů. I u nás sílí, jakkoliv zatím jen výzkumně-mediálně podporovaná a nikoliv příliš konkrétní, jak se domnívám, podpora komunistické strany, takže se regulérně začíná hovořit o jejich podílu na vládě.

Tady se ukazuje, jak obtížné jsou volby (myslím tím rozhodování, nikoliv házení volebních lístků), u nichž není dopředu jasné, jak dopadnou. A že vlastně ani někdy nedokážeme odhadnout, jestli to proti nám v kavárně je udavačská děvka a nebo nejlepší přítelkyně, resp. že si dokážeme namlouvat, že to s tou děvkou nějak uhrajeme a nezamažeme se. Za klidnějších dob bych možná i já dokázal váhavě souhlasit s řešením, po kterém volá Josef Šlerka v mimořádně přesném a výstižném článku – tedy dostat komunisty do vlády, aby se definitivně odepsali, dát ono lejno na oltář, aby jeho nepatřičnost všem zasvítila do očí a vyčistil by se chlív. Jenže to se mělo kdyžtak stát v klidnějších dobách, kdy jejich elektorát přirozeně vymíral a nesbíral se nový.

Věci veřejné ukázaly, jak se bizár dokáže odepsat ve velmi krátké době. Potíž je v tom, že Věci veřejné se před volbami prodávaly na něco, co nedokázaly naplnit, resp. ukázaly takovou směs tragikomické blamáže, která už nerozuměly ani ony samotné. U komunistů by to v jisté míře mohlo být podobné, ale komunisté by tento problém rozhodně neměli tak velký. Jsou mnohem cílevědomější, ukázněnější, trpělivější. Vždyť ODS si udržela dojem pravicové a propodnikatelské strany až doposud, i když s tím možná neměla nic společného od samého začátku, tak proč by si komunisté ve vládě, obzvláště za obtížných celosvětových podmínek neudrželi image strany bojující za potřebné i během svého účinkování ve vládě? Zestátnění penzijních fondů? Není problém. Přidání důchodcům? To se taky ustojí a nějakou dobu to nebude vidět. Lidu se dají předložit populistické kosti, kterými rád vezme za vděk. Zestátnění komerčních penzijních fondů, zdanění bohatých, příkladů z Maďarska je dost a opozice stále jen lapá po dechu a nestačí zírat, co Orbán dovede.

Zatímco v dobách, kdy jsme se vezli na vlně globálního úspěchu, často navzdory vlastnímu přičinění, komunisté neměli co nabídnout a přitahovali jen ubývající nostalgiky po starých dobrých časech, teď mohou být střednědobě atraktivní v navzájem se posilujících negativních náladách extrémistů napříč kontinentem, které snadno zaslepí v racionálním vyhodnocování velkou část obyvatelstva. Už jen proto jejichž větší angažmá není myslím ani taktické. Jak vidíme, i lejno na oltáři pro někoho dokáže skutečně zářit, oslepit ho a paradoxně přitom zastínit všechno posvátné.

Co je ještě horší než otázka prosté taktiky, že zacházení s podobnými věcmi člověka prostě umaže vždy a nezabrání tomu žádné ochranné pomůcky krkolomných rétorických cvičení. Správná cesta v tomto případě není spoléhat na výchovu skrze názornou ukázku selhání špatného příkladu, ale raději maximalizace úsilí a podporu dítěte v tom, aby se postavilo samo na vlastní nohy a nepotřebovalo být neustále vedeno. Jak to udělat, obzvláště když se dítě vzpírá a tisíckrát se už spálilo v těch, kteří mu ukazovali směr a cestu a navíc mu odebírali sebevědomí a nástroje pro to, aby začalo samo chodit, je dnes prakticky nezodpověditelná otázka. Jen jsem si jist, že to není možné vzdávat. Protože zájemců o výchovu po okolí běhá velká spousta. A je jen otázkou času a příležitosti, kdy se za nimi udělá dostatečně velká smečka.

Související:

Podivný koncert Jarka Nohavici v Lucerně

Nohavica a jeho matná interpretace vlastního osudu

Proč dnes chybí Karel Kryl

S tou historií nám to pořád nějak nejde (Mašínové, estébáci, chalupáři)

Řekni, kde ty chlapi jsou?

Žijeme v době, kdy…

 

2 komentářů

  • Varování o mišmaši z druhého odstavce se vztahuje i na tento komentář.

    Bohužel nemohu nežli krátce: Je zajímavé, že v úspěchy extrémní levice jsou povětšinou dány dlouhotrvajícími sociálně inženýrskými neúspěchy té konformější korporativní až fašistické levice. Nohavica šel velmi pravděpodobně v noci domů, dostal od cikánů přes hubu a ulevil si písničkou. Je to výrazně lepší, než si ulevovat zápalnou lahví. Jeho povinnosti okolo etického vychovávání našeho drahého národa skončily rozpuštěním StB. Ten komunistický odstaveček jsem asi špatně pochopil, ale pokud se dostanou komunisti do vlády a voliči pak dostanou ještě šanci (což se u nás zatím nikdy nestalo), budou volit podle první věty mého komentáře, která v sobě váže výlev frustrace z vlastního neúspěchu, závistí nad úspěchem jiných a zklamání, že se stát nepostaral o jejich blaho – a pokud postaral, tak jaktože se soused má lépe. Po komunistech přijdou v lepším případě Vandasky, v tom horším se tu zformuje něco, co bude ještě horší. A celé to pramení z toho, že děláme pro dobro ostatních věci, o které oni ostatní zdaleka nemusí mít zájem. Jestliže musíme oficiálně potlačovat základní demokratické principy, abychom ochránili demokracii před extremismem, je něco špatně. A jestliže na druhou stranu nikým nevolené skupiny prosazují partikulární zájmy menšin (a teď je úplně jedno, jestli jsou to cikáni, zahrádkáři nebo cyklisté) za peníze těch, kteří jsou nuceni demokratické principy dodržovat, je načase hledat jinou formu společenského uspořádání – protože to začíná vypadat, že všechna zvířata jsou si rovna, ale některá jsou si rovnější…

    No, já se tu s tím píšu a Yamato San to má na dvě slova :-)