Napadlo by vás natočit životopisný film o matematikovi a zároveň předpokládat, že bude komerčně úspěšný a že bude sbírat jedno prestižní ocenění za druhým? V každém případě to napadlo amerického režiséra Rona Howarda, který vsadil na hvězdu Russela Crowea. A uspěl.
Russel Crowe, který už má Oscara za Gladiátora, se o zlatou sošku pokouší potřetí (poprvé za hlavní postavu ve skvělém filmu Insider: Muž, který věděl příliš mnoho). Tentokrát si zahrál geniálního matematika Johna Nashe, introverta, jehož ze všeho nejvíce zajímala řízená dynamika (určitě všichni víte, o co jde) a nositele Nobelovy ceny z roku 1994. Zkrátka takového typického filmového hrdinu.
Ale naštěstí pro filmaře tento pán trpěl paranoidní schizofrenií, a to už je téma. Dokonce takové, že došlo k jeho převedení na plátno ještě za života popisované osoby, což opravdu nebývá příliš časté. Inu, souboj geniality a šílenství přímo zažehává tvůrčí jiskru. Výsledkem pak je více než dvouhodinový snímek.
Nemusíte se bát, že se při jeho sledování budete nudit suchopárnými matematickými důkazy nebo že na vás naopak bude z plátna tryskat negativní energie psychóz, depresí a zoufalství. Paranoidní schizofrenie sice není vyléčitelná a není s ní žádná legrace, film samotný však umí být divácky velmi vděčný (Nashovy teorie film přibližuje třeba na příkladu flirtování s pohlednými slečnami). Není divu, když vznikl pod taktovkou Rona Howarda, který má na svědomí třeba Apollo 13, Oheň nebo drama Výkupné s Melem Gibsonem.
Ruka zdatného profesionála za kamerou se nezapře. Howard si nepotřebuje vymýšlet rafinované skoky v čase nebo nápadité prostřihy vzpomínek. K udržení zájmu diváka mu stačí obyčejné lineární vyprávění (i když tak jednoduché to není, ale to bych vyzradil to, co nemá býti vyzrazeno). A tak Johna Nashe sledujeme pěkně krok za krokem od jeho poválečných studií na Princetonské univerzitě až po slavnostní ceremoniál přebírání Nobelovy ceny v polovině devadesátých let.
Mladý, do sebe uzavřený Nash touží vyniknout mezi svými spolužáky, dokázat něco mimořádného, čím by se zapsal do historie. Jak o něm tvrdila jeho učitelka na základní škole, dostal sice naděleny dva mozky, ale jen polovinu srdce. Sám o sobě říká, že lidi nemá rád a že lidé nemají rádi jeho. Přes první neúspěchy se mu však vytoužený objev podaří (tzv. Nashova rovnováha a na ní navazující postuláty jsou dodnes nedílnou součástí teorie her, která nalézá uplatnění v biologii, logice či ekonomii), a nadějná kariéra tak může začít.
Co se pak odehrává, není dobré příliš naznačovat, ještě byste uhodli jeden docela sympatický fígl, který se skrývá ve scénáři. V každém případě se Nash ožení se svou pohlednou studentkou, po nějaké době u něj naplno propukne schizofrenie a my sledujeme, jak ji nejdříve s pomocí doktorů, posléze především díky své vůli a manželce, překonává.
V době, kdy píšu tento text, uplynulo nějakých čtyřiadvacet hodin od chvíle, co jsem odešel z kina. A zajímavé je, že ten film z mé hlavy vymizel stejně rychle, jak se do ní dostal. Přitom mu skoro nelze nic podstatného vytknout. Přitažlivé vykreslení atmosféry padesátých let, působivá dusivá atmosféra dlouhodobě neporazitelné nemoci, všechno pak v kombinaci s odlehčujícími vtipnými momenty, jak už to u povedených amerických filmů bývá, a navrch poctivé herecké výkony v čele s hlavním představitelem.
Russelu Croweovi je podřízeno prakticky vše, lpí na něm tíha takřka každého záběru a on ji statečně nese od ironických poloh přes rozpolcené chvíle ztraceného vědomí a nekontrolovatelné projevy neurózy až po pracně potlačované stresové chvíle, kdy jen síla vůle s pomocí léků zvládá opakované návaly nemoci. Lze jenom ocenit, že tak vždy činí velmi decentně, nejde o žádná křiklavě afektovaná gesta, k nimž podobná role logicky svádí. Crowe hraje dokonce tak dobře, že člověk většinou nevnímá jeho robustní a viditelně „namakanou“ postavu (bůhvíproč ještě zdůrazňovanou přiléhavými tričky, aby nebylo možné přehlédnout, že Croweovy bicepsy mají větší průměr než pas jeho partnerky), ke které by se posedlý matematik ve skutečnosti asi jen těžko dopracoval (leda by nad grafy posiloval na strojích Chucka Norrise).
Ostatní postavy jsou vskutku vedlejší, přesto v nich objevíme taková legendární esa jako Eda Harrise či Christophera Plummera. Hlavní sekundatku Crowovi dělá Jennifer Connellyová v roli Nashovy manželky, mimochodem také nominovaná na Oscara, i když mnohem méně zaslouženě než Crowe.
Námět Nashova osudu nabízel opravdu zajímavé téma, rozhodně ne jen prvoplánové balancování mezi genialitou a nemocí. Teoretický vědec dokáže zkombinovat tolik možností a dát je dohromady, až začne spojovat nespojitelné, neexistující, konstruovat ve své mysli příčiny a důsledky, které sice dokonale zapadají do sebe, ale s realitou nemají nic společného. Absolutní racionalita se takto stává neracionální, zvrátí se do chorobného stavu – umožní sice objevit a spatřit logiku v abstraktních modelech, ale zároveň zatemní skutečnost.
Film však podobné interpretace překvapivě a zbytečně dává stranou. Ne že by je nenabízel, ale příliš bezbolestně klouže po popisném a vlastně konvenčním pocitu těžkého osudu, který pak vrcholí umírněným happy endem. Snad to byl strach z neatraktivnosti a z toho plynoucí poplatnost tradiční masové produkci, která vyžaduje dokonalou vyváženost všech účinných metod, jak zapůsobit na diváky (snad jedině milostná scéna chyběla), co filmařům zabránilo, aby vytvořili dílo, které dokáže divákem skutečně otřást.
A nabízela se ještě druhá šance. Zdegenerovaná iracionalita, mezitím rozvinutá do téměř neprůstřelné „racionální“ konstrukce, dokáže v poslední chvíli rozpoznat své slabé místo. Nash si uvědomí, že ve světě, ve kterém se pohybuje, není něco v pořádku. Jako kdyby nalezl důkaz vyvrácení nějaké matematické teorie, jen díky své genialitě v určité chvíli dokáže rozpoznat rozdíl mezi realitou a chimérami a vlastním úsilím je začne pomalu zvládat.
To všechno ve filmu najdete, ale rozhodně nelze říci, že film je právě o tom. Naopak, moment rozhodnutí s nemocí bojovat vlastními psychickými prostředky ve chvíli, kdy zklamala tradiční medicína, na můj vkus zbytečně evokuje hoolywoodské střihy, kdy se hrdina v poslední vteřině vzchopí a deseti góly rozhodne dávno prohraný zápas nebo zneškodněním mnohatisícové přesily vyhraje válku.
Ano, zvládání nemoci není bez těžkostí, není typicky „zázračné“, ale konvenční důraz na manželčinu lásku a vlastně bezpříkladnou spolupráci okolí k mé lítosti opravdu zbytečně snižuje ambice filmu na vyprodané sály multikin při souhlasném pobrukování kritiky nad tím, jak může „umělecký“ film dobře oslovit veřejnost. Osobně mám rád „americkou“ metodu stravitelnosti těžkých témat, pokud ovšem nepřesáhne určité hranice vkusu, a vzpírám se „evropskému“ nezáživnému pitvání, jež si hraje na umění. Bojím se však, že filmaři nabídnuté téma převařili a navzdory všemu úsilí sklouzli do umírněného melodramatu (možná svou roli sehrály i ohledy na dosud žijícího Nashe a jeho rodinu). Šanci na Oscara však možná mají tím vyšší, stejně jako ji měl Spielbergův snímek Zachraňte vojína Ryana, který za krutostí války rafinovaně skrýval ucintaný blábol.
Film Čistá duše v žádném případě ucintaný není. Jsem rád, že jsem ho viděl a ani vy asi nebudete litovat. Já jsem jen trochu zklamaný z promarněné šance.
(psáno pro Novinky.cz, článek tam vyšel 27.února 2002)