Konec se blíží. Nelegální soud s ukrajinskou pilotkou, a dnes už i poslankyní ukrajinského parlamentu (!) Naďou Savčenko ústí do finále, které bude nejspíš tragické.
Rubrika: Společnost
Miloš Zeman vydal knihu Jak jsem se mýlil v politice proto, aby dokázal, že se nemýlí. Když Matěj Stropnický na včerejším sjezdu Zelených přiznal, že se v Zemanovi zklamal, prozrazuje na sebe víc, než že se jen mýlil.
Při dekonstrukci řečí Václava Cílka jsem sliboval, že se pokusím o totéž i u Petra Robejška, protože přiznaky syndromu „mluvím, tedy jsem“ má obdobné. Ovšem o nic méně nebezpečné, možná nebezpečnější.
Když jsem říkal, že Bohuslav Sobotka je jedním z nejlepších technologů moci v téhle zemi, spousta lidí si ťukala na čelo. Teď zřejmě začal hrát o to, jestli tuhle schopnost přetaví v něco hlubšího.
Když se dostanete do jedné pražské porodnice na předporodní kurz, dozvíte se jednu zajímavou věc o tom, jak má prvorodička pracovat se svou psychikou. Všechno je pro ni neznámé, ze všeho má strach, propadá panice a nejistota, jak to všechno skončí, je obrovská. Navíc v sázce je to nejdražší, o co v životě bude bojovat, ostatně tak trochu i její život sám.
Být uprchlíkem není v dnešní době úplně nejsnadnější osud. Ani ne tak kvůli válce, ohrožení života, ztrátě blízkých a domova, to člověk nějak překousne. Ale ta logika! Té se jeden vážně nezavděčí.
Už poněkolikáté jsem byl svědkem debaty, v níž byli náckové a sluníčkáři označováni jako dva extrémní póly debaty o imigraci. Vždycky šlo o označení ze strany těch, kteří se považovali za „rozumné lidi“ – tedy někde mezi tím. Proč je to nesmysl?
Češi mají po delší době zase vynikající příležitost objevit to nejhorší v sobě. Někteří už jsou hodně blízko.
Můj dobrý kamarád do patičky svých e-mailů přidává citát Benjamina Franklina: „Ten, kdo se ve jménu bezpečnosti vzdává svobody, nezaslouží si ani svobodu ani bezpečnost.“ Jak je však vidět, velká část obyvatelstva ani netuší, když se něčeho vzdává a že tím o něco přijde. Přitom krok za krokem, za mohutného vzývání dobrých důvodů, už dávno přichází. Kdo ví, jestli jí to někdy bude chybět.
Doufej v nejlepší, očekávej nejhorší. Známé heslo, kterého moc nedbáme, protože jsme si ho upravili na Nějak bylo, nějak bude. Jenže v poslední době zase začíná přituhovat.
Fotky Andreje Babiše s lidmi, kteří jsou vybráni ke zlepšení jeho image v očích voličů, se staly neodmyslitelnou součástí českých sociálních sítí. Marketingový styl postupně brousí k dokonalosti.
Otázka zvětšujících se rozdílů mezi bohatými a chudými, tedy otázka evolučních pravidel v kapitalistickém světě začíná být opět horkým tématem.
Realita je v dnešním světě stále složitější a někdy je těžké rozeznat ji od jejího opaku. Proto jsme pro vás připravili jeden malý testík, na němž si můžete ověřit některé lekce ze současné historie.
Hezky se teď sešlo několik konkrétních příspěvků do debaty o bulváru. A vylézají z toho mimořádně důležité postřehy o soukromí, společenské odpovědnosti, veřejné šikaně, vypočítavé bezohlednosti médií, negativních faktorech digitálního prostředí a hraně mezi životem a smrtí.
Dnes byl zveřejněn doporučený postup pro ty, kdo touží vyhrát případný soudný spor nad protistranou. Pokud se od těchto pouhých kroků neodchýlíte, úspěch je zaručen.
Ve Spojených státech jsem byl v roce 2008, Ameriku čekalo zvolení Obamy a tak vůbec. A od té doby jsem chtěl napsat jeden z nejsilnějších obrazů, které jsem tehdy na vlastní oči viděl. Teď se ta příležitost objevila. Pro magazín Reportér jsem napsal text Ovce z Wall Streetu, který onou vzpomínkou začíná. Tady vám ji přináším v nezkrácené verzi, protože pro ni v článku tolik místa nebylo. A jako bonus máte i pár fotek.
Když je politik v úzkých, sahá ke stále populističtějším a extrémnějším názorům a výrokům. Touto zkušeností prošli Paroubek, Klaus, Zeman i Okamura. Zdá se, že podobná cesta čeká i Andreje Babiše.