Simindr.cz

Gottwaldův duch nad Vítkovem

V památníku na Vítkově jsme byli dneska poprvé. Nedávno ho zrekonstruovali a otevřeli v něm novou výstavu ohlížející se za česko-slovenskými dějinami. Zvláštní místo vyvolávající extrémní a hodně protichůdné pocity.

Dneska se vyloupl snad nejkrásnější den letošního podzimu. Do ranního chladu se začalo opírat slunce a hřálo na duši. V takové chvíli asi nepřichází jako první na mysl nápad podívat se do bývalého mauzolea Klementa Gottwalda. Ale neberte to, když je to až do konce listopadu zadarmo. A ještě nikdy před tím jsme tam nebyli.

Přicházeli jsme od Ohrady, dlouhou cestou po hřbetu kopce zasypanou zlatým listím. Občas kolem nás proběhl nějaký běžec, sem tam někdo venčil psa. Údržba parku fukarem vyháněla listí z chodníku na silnici a trávník. Projíždějící auto za sebou zvedalo vířící vlnu listí. O hodinu později ho budou popotahovat měští policajti, že vjelo do zákazu vjezdu. Nekonečná poezie velkoměsta, které vám leží u nohou.

Slunce se z jihu opíralo do Žižkovy sochy a hřálo ohon reliéfu lva v čele památníku. Chvíle čekání, než v deset otevřeli bránu. Prý výtah na vyhlídku bude jezdit až od půl jedenácté, zprávy hlásily, že se na nejvyšší plošinu vejde jen 25 lidí za hodinu. Naštěstí výtah s obsluhou vyjel nahoru už chvíli po desáté a my jsme vystoupili úplně nahoře na nejvyšší bod jedné z nejviditelnějších dominant města. Dokonale jasno, jen lehký opar na obzoru, vlídné teplo. Počet lidí jistě převyšoval povolenou kvótu.

Kruhový výhled, jaký se jen tak nevidí – od Parukářky, přes siluetu věžáků na Hájích a Opatově, přes Vyšehrad, Smíchov, Petřín, Hrad až po Červený vrch, Podbabu a Tróju, Holešovice až zpátky k Libni. Žižkovi to vybrali skutečně pěkně, až ve chvíli, kdy se mu kouká člověk seshora na záda, uvědomí si, že nejen patří k nejvyšším jezdeckým sochám na světě, ale také, že je zřejmě nejvýše položenou sochou nad Prahou. Rio má Ježíše, my máme Žižku. Zajímavé. Že bychom si tím něco kompenzovali? V každém případě jen kvůli té vyhlídce stojí za to ten kopec vyšlápnout.

A nezůstane jen u vyhlídky. O patro níž byl postaven elegantní kavárenský prostor s celoskleněnými stěnami, kterými dovnitř hřeje slunce. Sedět na bílích židličkách, pít kávu nebo čokoládu a zapomenete i na to, že pár metrů pod vámi byla vystavena mumie dělnického prezidenta s krví na rukou. Zážitek.

Vhodnější pro zachování klidné mysli by bylo sejít po schodech, ani se neotočit směrem k expozici a rovnou vyjít z budovy ven do podzimního čerstvého vzduchu. Ale nedalo nám to. Nejdříve jsme si prohlédli slavnostní mramorový sál, studené, velikášské a depresivní místo. Ještě silnější efekt však nabízí bývalé kolumbárium, kde byly uloženy urny komunistických pohlavárů. Jako by nestačil stístěný vzduch tmavě šedého a černého mramoru, ještě se na čtverce po stěnách promítají tváře, popisky a dokumenty osobností z dějin vlasti. Když vidíte tváře již zemřelých, řeknete si, dokument doby. Když ale na černém podkladě zazáří tváře Havla, Pitharta nebo Mečiara, řeknete si, že je to hodně nevkusné. Promítat tváře žijících osob po stěnách kolumbária, to muselo napadnout hodně šílenou mysl, která zřejmě v památníku strávila nejednu chvilku a vlezlo jí to na mozek. Uff.

Hlavní síň, kde uprostřed mramoru ležel uctívaný syfilitik Klement, je dnes rozdělená do dvou místností s bílými stěnami a fotografiemi z první republiky. Projde se až na konec památníku, odkud vedou schody dolů do velína bývalého mauzolea a to trumfne všechny předchozí nekrofilní zážitky násobnou silou. Tady se zprostředkování šílenosti doby minulé podařilo naopak na výbornou, byť nevím, jestli je to pocit, o který by někdo příliš stál. Hlášení z reproduktoru reportuje stav pokožky nabalzamovaného Gottwalda z roku 1962 – vlhkost na uších, nose, přílišná, vyhovující atd. Všude kolem číselníky s ukazateli teploty, tlaku, vlhkosti, energie, pak kachličkový sál, kde se starali o tělo a výtah se symbolickými pozůstatky mramorového obkladu hrobky. Odporná záležitost. A absurdní průvodní text na tabuli, kde bylo mimo jiné: „Ve všech prostorách, kde se pohybovalo Gottwaldovo tělo, bylo nutné zajistit stabilní podmínky.“ Máte dojem, že se každou chvíli tělo objeví za vámi a bodrý alkoholik vám položí ruku na rameno a bude s vámi amen.

Centrální prostor budovy vyplňuje pár zajímavých artefaktů, zlaté pero Masaryka, kterým podepsal prohlášení nezávislosti ve Philadelphii, poslední dopisy Horákové a Píky, osobní předměty Jana Palacha, kytara Karla Kryla… Ale v konečném důsledku výstava vypadá spíš jako narychlo spíchnutá a relativně nedotažená práce a nevyužitá příležitost. Vlastně jsem nepochopil, jaké by mělo být její hlavní poselství. Člověk se toho moc nedozví ani o budově jako takové, ani o dějinné lince historických událostí, které ovlivňovaly osud památníku a národa, ani o mechanismech režimu, který památník proměnil v dost odporné a nemocné místo. Možná nejzajímavější částí bylo pár tabulí vytvořených studenty, kteří vtipným a neotřelým způsobem zprostředkovali zajímavé události čtyřiceti let komunismu a jeho podobu. Trochu špatné vysvědčení pro profesionály, kteří instalovali hlavní část expozice.

Vyhlídka a kavárna, které za slunného dne povznášejí na duchu, mauzoleum, které naopak ducha dusí. Zvláštní kontrasty. Ale dobré místo k nějaké té troše přemýšlení.

1 comment 15. 11. 2009, 19:49

Od příštího týdne bude mít Karel Hašler pomník na Starých zámeckých schodech

Ke konci se chýlí mnohaleté úsilí několika lidí, aby měl v Praze pomník písničkář Karel Hašler. Legrace je, že k výběru místa jsem tak trochu přispěl i já.

Pomník Karla Hašlera bude stát v horní části Starých zámeckých schodů. Bude hrát na kytaru a dívat se z vyhlídky schodů čelem ke střechám pražských paláců. Kolem budou chodit japonští turisti a ti, kteří ho uslyší přes věky časů, jistě mu hodí nějaký drobný peníz k nohám.

O to, že příští sobotu 31. října 2009 ve 14:00 bude pomník odhalen, se zasloužilo občanské sdružení Písničkář, jehož členem je i můj táta. Ten mi jednou ukazoval, kde by podle jejich představ asi měl pomník stát. Uvažovalo se například o Petříně, na to taky dostali nejdřív povolení, ale tam by se to ztratilo a utopilo mezi ostatními sochami, kterých tam není málo. Přemýšlelo se taky o place pod Černou věží, kterou se vstupuje do Hradu, u tamní vyhlídky z hradeb. Říkal jsem mu na to tenkrát, když jsme se na to místo šli podívat, že se mi to moc nezdá, on tam není moc prostor pro něco podobného, a jen tak jsem plácnul, že možná by vhodnější byla poloha u špice zámeckých schodů. Písničkář hraje na Starých zámeckých schodech, o nichž je jeho slavná písnička, zády ke zdi zpívá kolemjdoucím a dívá se na svoji milovanou Prahu. No, a bylo to. Základní nápad byl na světě. Socha bude nakonec pod druhou lucernou seshora a myslím, že nakonec to vzhledem k celé symbolice nejspíš na lepším místě být nemohlo. Tak se tady tak chlubím, ale spíš to celé bylo náhoda, než cokoliv jiného. Záslužnější asi bylo, když táta oběhal všechny ty úřady :) Ale naštěstí většinou vycházeli úředníci vstříc a na výsledek se tak budete moci kouknout už příští týden.

První ochutnávku fotek dokončované sochy a další info o Karlu Hašlerovi můžete kdyžtak najít už teď na webu Písničkář.cz.  

1 comment 20. 10. 2009, 00:38

Surrealistický postup Slovenska na mistrovství světa

Ano, podařilo se. Slovensko se nakonec protrápilo k vítězství ve skupině a postoupilo na mistrovství světa. Ale byl to hodně specifický zážitek. Vlastně kdybych to neviděl, tak bych si to asi ani představit nedokázal.

Přiznávám, že jsem patřil k těm, který po jasné prohře se Slovinskem začali nad slovenským týmem a jeho postupovými šancemi lámat hůl. V nejdůležitějších chvílích totiž pravidelně přicházelo selhání, strach svazoval nohy, vůle byla rozleptávaná obavami z úspěchu, pocitem odpovědnosti a nesnesitelností prohry. Proti Slovinsku se ukázalo přesně tohle.

V Polsku už nestačila remíza, muselo se vyhrát. Reálné to bylo, ale realistické. Po bratislavské prohře zas tak moc ne. Nicméně vyhrálo se, ale jak? Před zápasem se hrál slovní fotbal o možných úplatcích za postup, někdy v nadsázce, někdy na hraně korektnosti. Nicméně nikdo tomu nepřikládal velkou váhu. A pak to všechno skončí tím, že Poláci si dají vlastní gól a z tutových šancí před bránou se ne a ne trefit. Co si o tom máme myslet? To muselo severním směrem plout kapříků až hrůza, pokud tedy na Slovensku neposílají spíš tatranské pstruhy. Opravdu to nebyla pěkná podívaná, Slováci nechali doma útočníky i obránce a vzali s sebou jenom brankáře, kterého zastřelovali slepí polští útočníci s protézami místo nohou.

Ale surrealisticky nepůsobila jen hra versus výsledek. České televize přenos nevysílaly, takže bylo nutné naladit nějaký stream přes internet. Nakonec se podařilo najít polský přenos, byť obraz nebyl z nejostřejších. Ale to nebyl fotbal. Hřiště úplně bílé, sněhové vločky před kamerou větší než hráči, žlutý míč na sněhu prakticky nebyl vidět. A tak ti malí lidičkové bláznivě pobíhali po hřišti, tvářili se jako by hráli bez míče ve Zvětšenině a vypadalo to, že všechno je jenom jako. A tak trochu i bylo.

K neskutečnému dojmu přispíval i polský komentář. Ona polština dokáže být hodně roztomilá sama o sobě, navíc když tomu člověk opakováním výrazů skoro začíná rozumět, je to ještě půvabnější. Pole karne je například pokutové území, nikoliv jméno hráče, což vás hned nenapadne. Ale jestliže Pole karne hraje pořád, když jsou Poláci před bránou, začnete tušit. Podanie například není termín z tenisu, ale prachobyčejná přihrávka. Podobných hříček se objeví během přenosu celá řada. No a když se polský hráč jmenuje Jeleň, stačí mu poslat přihrávku a hned je z toho komentář jak víno, že hráč „šukal podaniem Jeleňa.“ Přitom jsou polští katolíci vysazení na homosexuály. Je to skoro stejně vtipné jako slovenský komentátor radující se na Nově po česko-slovenském zápase, že Slováci vyhráli.

Takovou bláznivinu by nevymyslel ani Štyrský, pokud by byl fanouškem fotbalu. A už vůbec by si nedovedl představit, že při tom všem se nakonec opravdu podaří silou vůle a úsilím všech slovenských svatých, protože hrou to určitě nebylo, dotlačit postup až do úplného konce. No co, i to se stává a příští rok už stejně nikdo nebude vědět, jak to bylo. Leda že by v Jižní Africe začalo sněžit. Oni tam v létě vlastně mají zimu, co? Na sněhu bychom možná mohli zase vyhrát.

1 comment 15. 10. 2009, 09:30

Jak vznikal text Petry Paroubkové

Přepsáno z odposlechů:

Petro, hele, něco bysme měli udělat, klesá mi popularita, vejce už jsou sice zapomenutý, ale Rath už je vodvařenej, a procenta mám stejný jako ten naháč vod Berlusconiho, to je fakt strašný. Brožová nezabrala, Borůvková v tahu a teď ještě začli vyšilovat na výboru vo tom posledním víkendu, já fakt už nevim, co mám dělat.

Jirko, ty všechno překonáš!

To je jasný. Však mi jim vytřeme zrak. Řikám si, že ty ještě nejseš tak vokoukaná, sluší ti to, jak jsi teď přibrala, třeba ti na to lidi skočej, co kdybys něco hezkýho zařídila? Blondýně nikdo neodolá, i když si o ní lidi myslej, co chtěj.

No Jirko, tobě to vždycky pálí, ale co jako by to mělo bejt?

Víš, že sem dobrej v psaní, že za minutu vysolím text na jakéjkoliv blábol, co vo mně nějakej pisálek hodí do novin. Tak že bysme něco dali dohromady a jako že se pod to podepíšeš?

Hergot, to by šlo. Ty seš moje hlavička.

A dal bych to někam na ten internet. Třeba na ten blog, ať se to šíří a lidi si to posílaj, odkazujou to a maj toho plnou hlavu. Takovej jako virál, aby to byl, víš? To jsem čet, že teď jako nejvíc zabírá, teda čet to Tvrdík, přej mu to řikal Dimun.

A jak to chceš pojmout?

No, co lidem dát vědět, jak se máme rádi a jak nám to spolu klape. Jak jsme načasovali to mimino, to vyšlo bezvadně, to lidi chroupou jedna radost, už i do Blesku a v dobrým se to dostalo. Něco v tom duchu, ale taky trochu vo nás.

Jakože bych tě vychválila, jakej seš úžasnej, skvělej a manžel a tak?

No, to by mělo bejt jednoduchý. A nebude to vypadat, jakože opakuješ samý známý věci?

Já myslím, že není od věci to lidem připomínat. Pro to špatný na to dobrý hned rádi zapomenou.

Tak jo, to zní přesvědčivě.

Nazveme to Óda na manžela. Zní to případně a tak akorát.

Jo, to by šlo. Nesmí to vypadat, že si to vymejšlíme. Musíš před nima jako přiznat, že ani já občas nejsem tak dokonalej, abysme vypadali skromně.

No, dobře, ale hned to jako přejdu, protože nad nějaký bezvýznamný chyby jsme povznesený, když se tak milujem. A že se ti dělaj žmolky v pupíku, to přece každej vědět nemusí.

Hele, hele, a napiš, jak jsem tuhle volal s Ficem. Akorát neříkej, že s nim, napiš, že s jedním evropským politikem, ať do toho hned nešijou ty svině pravičácký. A nezapomeň se pochlubit, že budeš mít tu dizertačku. Už ti to ta sekretářka vůbec napsala?

Prej je v půlce, vypadá pořádně neschopná, ale aspoň je levná a nerozkecá to.

Hele, to nějak zařídíme. Stejně to dostaneš a nikdo to číst nebude. A že při těhotenství a na dovolený pracuješ, ale vlastně jen tak mimochodem, to lidi dostane.

A co kdybych napsala, jak se o mě staráš? To lidi spolknou. A že plaveš a cvičíš. Jak hubneš, to lidi sledujou víc, než co řikáš.

Jo, to cvičení tam napiš. To zní vždycky dobře. Jen kdybych u toho moh aspoň trochu normálně jíst. Fakt nevim, jestli mi za to hubnutí ty volby stojej.

Ale ty víš, že stojej. Pak to všem vrátíš i s úrokama.

Já vim, ale někdy je ten hlad k nesnesení.

Už jen tři měsíce a pak si zas budeš moc dát pořádnej nášup!

Hele, napiš tam, že tě ráno budim a že venčím psa!

A nebude to už moc dokonalý?

Lidi si na něžnosti potrpěj. A zvířat není nikdy dost. A humoru. Napiš, že sem vtipnej. A že bych měl smát víc, si mi troufal radit i ten suchar Sobotka.

Ale lidi si budou řikat, že to píšu jen proto, že jsem těhotná a můžou za to hormony.

Lidi jsou blbý, ty uvěřej všemu. Stačí napsat, že víš, že seš těhotná a že jsi naprosto při smyslech.

No ještě abych nebyla!

Já vím drahoušku. Vždyť jsi ta nejúžasnější manželka na světě. Hele, a nějak hezky se s těma lidma rozluč, ať viděj, že na ně myslíme. Ale kde jsme na dovolený, to radši nepiš, ještě by záviděli, jsou to hrozný šmejdi.

A tady je výsledek.

2 comments 16. 07. 2009, 19:56

Sexy mozek a blondýna, každý po svém a přece spolu

Manželé Paroubkovi se rozhodli, že se budou přes léto vzájemně trumfovat, kdo napíše pozoruhodnější text. Je krásné, že mají na dovolené spoustu času obohatit stylistickou pokladnici českého jazyka o další drahokamy. Jejich aktuální texty tvoří myslím krásně symbotickou dvojici. A kdyby z nich byl jeden, bylo by to určitě krásnější. A proč to vlastně nezkusit?

16.07.2009: Petra Paroubková: Óda na manžela

13.07.2009: Jiří Paroubek: Prohlášení k pseudoaféře mé pracovní návštěvy u ruského premiéra Putina

Jak tak trávíme krásnou dovolenou, hned se svět zdá hezčí. Pod vlivem všech těch endorfinů si dovolím trochu se nechat unést a napsat pár vět o svém muži. O tom, jak ho vidí jeho žena, láska a přítel v jedné osobě.

I podle slov charge d’affaires českého velvyslanectví v Rusku Hynka Pejchy bylo o mé návštěvě Moskvy, kde jsem ve dnech 24. – 25. 6. navštívil sjezd opoziční strany Spravedlivé Rusko, české velvyslanectví informováno. Nevyvinulo však vůbec žádné úsilí mě pomoci.

Jistěže nebudu objektivní, mám ho přece ráda.

Tato lhostejnost vůči mé návštěvě Ruska byla jen pokračováním chování, které jsem zaznamenal ze strany českého velvyslanectví v Rusku při předchozí návštěvě delegace ČSSD, která v čele se mnou navštívila před časem Rusko na pozvání Spravedlivého Rus­ka.

Jistěže budu infantilní, je to přece óda na manžela.

Představitelé strany Spravedlivé Rusko iniciovali dne 25. 6. mé setkání s ruským premiérem Putinem. Škoda, že české velvyslanectví v Rusku neprojevilo zájem pomoci při zajištění mého pobytu v Moskvě. Mohli by alespoň zblízka vidět ruského premiéra. Vím, že se to panu velvyslanci moc často za tři roky nepodařilo. O obsahu mé návštěvy byla česká veřejnost ihned po mém návratu informována.

Ale kdo jiný ho zná líp než já…

Pan M. Topolánek ještě ve funkci premiéra začátkem roku jednal s ruským premiérem Putinem 5,5 hodiny, z toho 1 hodinu bez účasti kohokoliv. Ptám se, zda to tehdy někoho znepokojilo? Ptám se dále, zda je pravda, že M. Topolánek při tomto jednání nabídl ruské straně prodej Českých aerolinií Aeroflotu?

Můj muž má spoustu krásných a milých vlastností.

Pan Schwarzenberg, jehož devótní pravicové noviny v rozporu s českou republikánskou tradicí země titulují jako knížete, trpí výběrovou sklerózou a mohl bych asi použít silnějšího výrazu. A ten použiji, pokud tento pán bude pokračovat ve svých nechutných invektivách. Mé konstatování v ruském rozhlase, že se česko-ruské vztahy v politické rovině za poslední tři roky zhoršily, není ničím překvapujícím. Ostatně bývalá vláda M. Topolánka je na to hrdá a s ní souznící tisk ji za to chválí.

Má i pár těch špatných, ale na ty si vlivem dovolené a společně strávených sladkých chvil jaksi teď nemohu vzpomenout. Možná mě něco napadne, jak si tady budu vylévat srdce.

Kde byl pan Schwarzenberg, když si M. Topolánek na půdě EP stěžoval dvakrát na českou opozici? Proč trpí náhlou ztrátou paměti, že tehdy neřekl nic o „bonzování“? Kde byl pan Schwarzenberg, když M. Topolánek mluvil v souvislosti s hospodářskou politikou prezidenta Obamy o „cestě do pekel“? Duo Topolánek-Schwarzenberg zkomplikovalo tímto nesmyslným vyjádřením americko-české vztahy pro každou následující českou vládu na dlouhý čas.

Já jsem se zatím snažila uhnízdit na lehátku a lebedit si s dizertační prací. Díky svému nemotornému a rostoucímu břichu jsem zápasila se slunečníkem. Můj muž najednou odhodil telefon, přeletěl asi deset metrů a přiskočil mi na pomoc.

Také pan Dobrovský, někdejší český velvyslanec v Rusku, vylezl z nějakého politického hrobu a odvažuje se mě kritizovat. Právě on svým nesmyslným protiruským postojem přispěl k rozvrácení česko-ruských vztahů především v hospodářské oblasti. Právě on má v současné době jedinou morální povinnost: mlčet a schovat se.

Této sladké pozornosti samozřejmě předchází ranní vstávání, kdy se naše každodenní rutina obrací naruby. První vstává on, jde hned plavat a cvičit. Pak mě něžně vzbudí a vyvenčí psa. Vlastně všechny denní povinnosti přebírá na dovolené on.

Připomínám, že česko-ruské vztahy vidím jako významné, především v kontextu vztahů EU-Rusko. ČSSD je stranou, která rozhodujícím způsobem přispěla ke vstupu ČR do EU a jako žádná jiná k přijetí Lisabonské smlouvy v obou komorách parlamentu. Proto bude mít i jako vládní strana zájem na opravdu evropské politice, tak jak ji provádějí státy EU. A k té politice korektní vztahy s Ruskem patří.

Také práce jde teď stranou. S telefonem tráví pár minut denně a vlastně vše mu jde jen tak mimochodem od ruky. Pořád se směje, vtipkuje a laškuje. A vypadá báječně. Dovolená mu prostě svědčí. Navíc mi neustále dává najevo, jak jsem mu drahá a milá. A má na to opravdu hodně času…

Podobnou zkušenost, jakou jsem učinil v Moskvě, jsem ostatně učinil u většiny českých ambasád v zemích, které jsem navštívil. Netečnost, nezájem, lhostejnost i naschvály. Vrcholem bylo před dvěma lety jednání někdejšího českého velvyslance v Londýně, na kterého jsem se obrátil s žádostí o zajištění mého převozu automobilem z letiště v Londýně do místa konání vládní (!) Labouristické strany. Protože pan velvyslanec v této věci se mnou nespolupracoval, nemohl jsem ho vzít na jednání s britským premiérem Brownem a s polovinou členů britské vlády, s nimiž jsem se postupně na sjezdu LP setkal. Možná, že s britským premiérem se tak pan velvyslanec nesešel nikdy.

Z této idylky by mě měla vytrhnout realita návratu do každodenních povinností. Realita, ve které je podle některých chytrolínů můj muž úplně někdo jiný.

Proč pánové Schwarzenberg, Dobrovský a další a také s nimi spolupracující novináři nevěnují pozornost například tomu, že ODS se v EP stala v novém politickém klubu součástí velmi obskurní společnosti, v níž muziku tvrdí lotyšská strana Za vlast a svobodu velebící lotyšské členy Waffen SS (pro pana Schwarzenberga píši raději německy). Co s tím budou dělat? Naopak, reprezentant ČSSD se v nejbližších dnech stane místopředsedou EP. Osobně to považuji za důkaz vysoké prestiže ČSSD na půdě EP a v Evropě vůbec.

Ale ujišťuju Vás, endorfiny-neendorfiny, můj muž je prostě báječný. Báječný muž, nejen manžel. Je to člověk, který má rád svoji práci a má rád ty, pro které ji dělá.

Ve všech kampaňovitých akcích vůči mně, k nimž tato pseudoaféra patří, jsem nezaznamenal jediné české médium, které by mělo zájem se objektivně celou věcí zabývat tak, aby byl slyšen v přiměřeném a nezkresleném rozsahu i můj názor. Tím nemám na mysli rozhovor, který se mnou na toto téma udělala exaltovaná redaktorka Českého rozhlasu Sedláčková. Ta naopak umožnila v plném souznění mysli reakci A. Vondry, který má tvrzení uváděl na „správnou míru“. Jak demokratické. Opravdu nestranná dáma, ostatně není v českých médiích sama.

Zasílám pár endorfinů, ať je i ten Váš svět trochu krásnější. Srdečný pozdrav z dovolené všem příznivcům.

Originální text Petry Paroubkové

Originální text Jiřího Paroubka

Jak vznikal text Petry Paroubkové

1 comment 16. 07. 2009, 17:50

Shakespearovi na Hradě chybí divadlo

Menzel, Polívka, Stašová, tři silná jména, hlavní taháky letošních Shakespearovských slavností na Pražském hradě v představení Veselých paniček winsorských. Oč větší očekávání, tím větší rozpaky.

Těšil jsem se. Hry, obzvláště ty od Shakespeara a obzvláště komedie, pod širým letním nebem, mají jedinečné kouzlo a atmosféru. Na Hradě před lety zářil třeba soubor kolem Michala Langa a užívali si to, jak jen to šlo a bylo nádherné sledovat všechny ty nápady, kdy les zaplnili hippísáci místo víl a elfů atd.

A Menzel byl dříve jasný král divadelní komedie a na prknech téměř nic neudělal zásadně špatně. Bez roucha, Mandragora, Tři v tom, Žebrácká opera, to byly kousky, které se dokázaly zapsat trvale do paměti a člověk z nich rád cituje i po letech, byť některé zná jen z televizních záznamů. Kamarádi už si zvykli a nediví se, když jim občas na vhodnou otázku odpovím: „Tady nikdo není, všichni jsou ve Španělsku.“, což je úvodní replika právě z Bez roucha, kterou neopakovatelně pronášela Jana Švandová. A to byl Menzel na vrcholu sil a zlatá doba starého Činoheráku.

Takže jsem se pochopitelně těšil.

Posadíte se na židličky v nabitém a dlouho dopředu vyprodaném nádvoří, díváte se na milou a sympatickou scénu ověšenou prádlem a čekáte, kdy se objeví divadlo. Když čekáte i po začátku představení, znervózníte. Když čekáte dál a když stále divadlo nepřichází a místo toho se po hodině a půl objeví pauza, místo aby ta nuda skončila docela, neklid se mísí s údivem. A když nic nepřijde ani v druhé polovině, přepadne vás smutek, že prostě co bylo, je nenávratně pryč.

Kdo ví, čím to je. Jestli za to opravdu může únava zasloužilého materiálu nebo málo času na přípravu představení mezi sezónami nesehraného týmu z různých souborů nebo ta oblačná deka dusna a vlhka, co se nad celou zemí podivně vznáší už několik týdnů, ale rozmary počasí byly tím nejvzrušivějším elementem celého večera. Obecenstvo si svorně navléklo igelitové přehozy a s trpělivostí až odevzdanou vzdorovalo lehkému, v nepravidelných cyklech se snášejícímu dešti.

Bohužel, zahřát se dějem na jevišti nám nebylo dáno. Diváci vděčně vyhlíželi aspoň nějakou záminku, aby si mohli zatleskat, ale šlo to ztuha a znělo to rozpačitě, jako by ruce spoutal noční chlad. Herci se střídali v centrálním prostoru, cosi říkali a tvářili se, že něco řeší, ale energie a náboj by z toho nešly, ani kdyby blesky udeřily do Černé věže vedle. Akce žádná, nuda, k uzoufání nuda. Z divadelních prken se vytratilo divadlo, jen špetky nápadů vyhrabané odkudsi ze spár hradních stěn se objevily, zůstalo jen scénické čtení bez šťávy a zaujetí.

Nebylo co hrát, nebylo proč hrát, asi to hercům nikdo neřekl, a tak se skoro nehrálo, ačkoliv nelze říci, že by snaha úplně chyběla. Asi dámy se nejvíc snažily a taky relativně pasovaly do svých rolí. Pánové dost často měli potíže ukřičet ten velký otevřený prostor. Absence hlavových mikrofonů možná byla jedním z handicapujících faktorů, protože slovněhříčkové exhibice Martina Hilského chtějí větší hlasovou citlivost a modalitu, která se při nutnosti pořád mluvit hlasitě jen těžko hledá. Ale ani to by možná nebylo neřešitelné, kdyby se hra proškrtala, aby dostala větší spád, kdyby se důraz ze slov přesunul na výraz a gesta. Ale to se nestalo, dvě dlouhé části se vlekly jako čekání na poslední metro.

A hlavní hvězdy? Simona Stašová je výrazná, znělý hlas se dobře nese a poloha zkušené a protřelé ženy jí docela sedí. Pozoruhodné mi přišlo, jak moc se Stašová hlasově podobá své matce, když zavřete oči, slyšíte dokonale Jiřinu Bohdalovou v jejích nejslavnějších komediantských rolích.

A nakonec Falstaff. Tohle zosobnění požitkářské radosti ze života, nevázaného užívání si, nejlépe na úkor někoho jiného, tělesnost sama, vypasené obžerství nabírající plnými hrstmi z darů života, gargantuovský šibal a chytrolín, podle mě nenašel v Bolkovi Polívkovi vhodného interpreta. Štíhlý čahoun s umělým břichem připomínal onu legendární postavu jen bujným plnovousem. Ta tam byla energie a radost ze života, zbyla jen vzpomínka na dřívější užívání si, na které už ovšem chybí síly. Falstaffovi zbylo jen předstírání dřívějšího mladistvého elánu, udržování zdání, že je ještě ve hře a má schopnost svádět a dobývat. Ale uvěřit se mu to dá jen stěží. Sem tam se objeví narážka a vtip na účet starých kostí, což by možná nebyla špatná cesta, ale za záměrný portrét muže za zenitem se to jistě považovat nedá. Snad jen za nechtěný, o to větší však vzbuzuje lítost.

Jako by celému představení došly síly ještě před začátkem. A jako by se herci snažili spadlý řetěz zpátky nahodit, a nebo taky občas zůstali smíření s tím, že ho nechají ležet. Jestli za to víc může dramaturgie nebo režisér, těžko říct. Ale to zázračné kouzlo, které dýchalo z Menzlových inscenací, se ne a ne objevit. Přitom paradoxně Menzel režíroval stejnou hru už před deseti lety na točně v Českém Krumlově a tenkrát to bylo maximálně příjemné, šťavnaté a lehkonohé představení plné radosti a zábavy.

Ale tak už to asi bývá, že síly ubývají. Jen z toho na člověka trochu padá smutno, když si uvědomí, že to asi jinak nejde.

2 comments 9. 07. 2009, 22:48

Hašek v čele reprezentace: manažerská chyba

Že bych fotbalové dění nějak sledoval, to se asi říci nedá. Kauza hledání nového reprezentačního trenéra mě ale docela zaujala z hlediska manažersko-politického. A pro Ivana Haška to nevypadá dobře.

Chlapík, který spasí prožluklý český fotbal. S takovými očekáváními se nežije dobře. Ani Obama s nesrovnatelně většími možnostmi nemůže naplnit veškeré naděje, jež do jeho osoby nějrůznější lidé z nejrůznějších důvodů (často protikladných) vkládají. Ale pokud se na to Ivan Hašek cítí, průvan v českém funkcionářském prostředí by udělat mohl a podporu by pro to jistě našel, nejvíc zřejmě na straně fanoušků.

Ale už na začátku svého působení ukázal, že se příliš nechová jako manažer a že podlehl tlaku krátkodobého zájmu a posílené víry ve svou osobu. Ujmout se vedle předsednického křesla fotbalového svazu ještě trenérské sesle opravdu není dobrý nápad. Ivan Hašek říká, že ví, že strká hlavu do oprátky, ale stojí to za to? Kvalifikační skupina je hodně špatně rozehraná a když tým na mistrovství světa nepostoupí, asi to už nikoho nepřekvapí. Ale zároveň to chtě nechtě oslabí aureolu spasitele a uškodí to Haškově autoritě, která bude mít méně přesvědčivosti a síly při přestavbě samotného systému českého fotbalu.

Jedná se o klasickou manažersko-politickou chybu, kdy při vědomí vlastní odpovědnosti člověk hasí, co v dané chvíli považuje za nejdůležitější, ale ten vzdálenější a v tomto případě mnohem důležitější rozměr mu když ne uniká, tak ho podceňuje vedle toho, co je nejvíc vidět. Ano, dá se to pochopit, člověk prostě dělá co může, jde do toho poctivě a logicky sám sobě nejvíc věří a na nikoho se nemůže spolehnout víc, ale je to chyba. Ještě více by se to dalo pochopit v případě, že by nebyla k dispozici řádka trenérů, kteří by tuhle nevděčnou roli zvládli, což tak ale v tomto případě není. Navíc kterého kreativce napadlo vytáhnout zpátky jméno Bruckner, symbol zašlé slávy a vyčerpané energie? To už i olejový Franz, který tak dlouho bušil do míče hlavou, až o ni dočista přišel, mohl jednorázově uspět líp.

Jasně, zázraky se dějí a může se to celé podařit. V to asi Ivan Hašek doufá. A v to, že díky tomu bude mít neotřesitelnou pozici na další reformní úsilí mezi proslulými bafuňáři (jako by posílení autority potřeboval). Buď si hodně věří a vsází na jednu riskantní kartu, nebo je špatný manažer (nebo obojí, protože se to nevylučuje) a pro český fotbal to není dobrá zpráva. Když dojde k pravděpodobnější variantě a neuspěje, oslabeného Haška si pak snadno zákulisní profíci zneutralizují do pozice, ve kterém jim bude šlapat na paty čím dál hůř.

Add comment 8. 07. 2009, 08:52

Z deníku stěhováka

Včera jsme stěhovali firmu. Řeknu vám, znám i klidnější zážitky. Ale při čekání mezi jednotlivými várkami převážených věcí je spousta času na přemýšlení nad nesmrtelností dělnického brouka. Berte to tak, že tenhle záznam vyjadřuje skutečný stav věcí zhruba tak z desetiny…

Z deníku stěhováka

Tak sme dneska celej den na zakázce. Nějaká divná firma, prej Internet či co. Stěhujou se z ňáký prdele na konci světa, kam ani nejezdí tunel, na Hradčana, takže to si asi pomůžou. To teda rozhodně, řiká Vojta, vole, tady totiž kamaráde sejmuly toho mafijána Mrázka, dostal to tu ve vratech prej mezi voči, na místě kaput, a my tady teď přenášíme tyhle blbý krámy. Fakt prdel, vole, na ty si budeme muset dát majzla, kámo.

No, ale dyš vidim, jak to na těch Hradčanech vypadá, to už i ta Paroubkova držka v trojobalu měla lepčí vyzáž. Že na Spartu chodim přes kopce hlíny, sme si už s chlapama zvykli, vole, ale že to pokračuje až ku Dejvicím, sem teda fak nevěděl. To mi hlava nekapíruje, takovej bordel po půlce Prahy. A my abysme se tim prodírali a vobjížděli to, tý krávo.

No, cigárko to bude chtít. Dost hnusná garáž, aspoň, že nákladní vejtah, vynášet to po schodech, to by mě museli vomejt. Dyš si vzpomenu na ten panelák, co sme před měsícem vynosili na Vohradě, bolej mě bicáky až do kolen. A tyhle toho maj na dva kamióny a to jsou to jen prašivý kancelářský krysy, co furt jen seděj na prdeli a hovno dělaj, chápete to, a berou za to těžký prachy, bazény, fára a tak. Fakt hnusný lidi, verbež podnikatelská.

Ty vole, to si z nás dělaj kozy, ne?! Voni tu ještě nepoložili koberce a to by jako po nás chtěli, že tu jako budem ty podělaný bedny házet jako kam? No to výte, že se vám na to vyseru, ještě pak po nás budete chtít, že teď dyš to všechno naházíme na jednu hromadu, tak že to jako pak budem roznášet po kanclech, jako milostivě čekat, až ty kreténi položej ty koberce?

To mě teda poser, Vojto, co to zas plácáš? Že jako tady budem klidně do půlnoci? Se šéf posral, vole, ne, vole, já se mu na to vyseru jako! Já du domu, Franta, ten ani nepřišel, hodil na to bobek a já tady abych makal jako nějakej hejnebopočkej nebo tak něco? No to ani nááhodou, to rači pudu na pracák a trochu podojim stát, stejně platim na daních víc než vidělám, tak se nesmí nikdo divit, že nás pak platěj na ruku, vole. Debilové.

A tyhle trotlové, ty managéři, neumí to do pěti počítat, ale ksichtí se to na tebe, že jako nemakáš. My se tady dřem jak koně, hele, Vojto, nech v tom lahváči něco, a voni tam stojej a čuměj a nejradši by tě jako sedřeli z kůže. To hovado jedno, takovej namachrovanej týpek, po mě vyjel, že jako co si to dovoluju vodírat tu čerstvě namalovanou stěnu, aby se neposral, sem mu řek, teda nejradši bych mu to řek, protože mě ti to tak vytočilo, že bych ten stůl narval z vokna na tu podělanou rozkopanou ulici, hajzl, mě fakt vytočil, co mi je po jeho namalovaný stěně, seneposeru ne. Já tady makám a von mě tu bude votravovat a řikat, jak se stěhuje, nehne tady, a tváří se, jako by mu to tu celý patřilo. Normální kapitalistický svině, Paroubka na ně, kretény.

No, ale ty kobercáře sejmul dobře, to vidí každej debil, že je ten koberec nalepenej úplně vlnitej,  ty dělňasové, to je samej ukrajinec, co vod nich můžeš víc chtít, to už je skoro stejná kvalitka jako ty držky cikánský, a jeden čecháček to nezachrání, zvlášť takovej ignorant, co ani nepozná, že má křivej koberec. A my pak abysme stěhovali jak hovada do jedný místnosti, voni se tu budou hádat vo koberce, typický, vole.

Vono chčije, ty krávo, vole, vono chčije! No, nic lepčího si člověk nemůže přát, na stěhování, to se s tim ty vole pojede, jedna krása, to bys blil. Stojíš na Jižní spojce jak kokot a přijedeš, přeneseš pár stolů a seš prochcanej jak krysa. Ty vole, dneska je fakt blbej den, taky co chtít od stěhování firmy, co se menuje Internet či co, jak tam dorazíme, tak si udělám radost a vrazim jim tam jeden stůl do zdi, ať na mě maj památku. Člověk má na světě nechávat nějaký stopy, řikal nějakej mudrc číňanskej, činkistán, nebo jak se menuje, to se mi líbí. Hlavně aby si v tom každej našel to svoje, já to tu srovnám do latě, a jestli tady někdo bude chtít vole abych tu byl přes šestou, tak ukecám Vojtu, a pudem domů, protože nás tady nikdo prudit nebude. Na to se vole můžu každýmu leda tak vysrat.

2 comments 29. 05. 2009, 16:05

Podivný koncert Jarka Nohavici v Lucerně

Byl jsem docela zvědavý, co Nohavica po delší pauze v Praze předvede. A výsledný dojem více než rozpačitý. Když diváky vyzve: „Pojďte, zazpíváme si Jeřabiny, Karel by měl radost!“, jednoho napadne, že by mu spíš Karel dal ránu mezi oči.

Byli jsme teď ve čtvrtek na posledním ze tří Nohavicových koncertů v Praze. Předcházely mu dva koncerty ve středu a v úterý. Po tom prvním se na iDNES.cz objevila recenze Ondřeje Bezra, která působila docela rozumně a vyváženě, přesto vyvolala nebývale silnou reakci. A jak se ukázalo, četl ji i Jarek Nohavica před svým čtvrtečním koncertem.

Koncert tím docela trpěl, protože Nohavica na margo té recenze pravidelně glosoval mezi jednotlivými písněmi. Citoval nejmenované „kritiky“ a jízlivým pomrkáváním směrem k publiku je ze zálohy zesměšňoval za to, že si dovolují říkat něco, s čím on sám nesouhlasí.

Divím se, že nějaký text na iDNES může mít pro někoho takovou sílu, že se proti němu musí veřejně vymezovat, navíc zpěvák Nohavicovy popularity by to vůbec neměl mít zapotřebí. On ale vypadal, že má opravdu nějaký problém. Jako by si nebyl jistý sám sebou a odvozoval sám sebe od toho, jak je přijímaný nějakým kritikem než tím, čemu věří a co dovede. Zvláštní a až překvapivě viditelné.

Nervozita na něm vůbec byla patrná hodně silně zvlášť v první půli koncertu. Nohavicu znám z koncertů z před několika let, kdy byl na vrcholu slávy, ještě bez udavačského stigmatu, mnohem mnohem sebejistějšího, nespoutaného, odvázaného a svobodného, který rozdával dobrou náladu, energii, humor a nadšení do široka svému oddanému publiku. Teď bylo také publikum oddané, ale jako by to v některých chvílích nebyl ten jeho „starý dobrý Jarek“, ale zaskočený, znejistělý chlapík svázaný nervozitou, který si nevěří, který neví, jak bude přijat a co si může dovolit.

Lze sice předpokládat, že Praha by mohla být v případném odstupu od jeho tvorby a osudu nejdál z celé republiky, ale přesto síla té slabosti bila do očí. Publikum přitom bylo mimořádně vděčné za cokoliv a Nohavica stále dokazuje, jak skvělý je autor (Las Vegas mi osobně nepřijde nepodařená píseň jako Bezrovi a Bezrova sebejistota, že její nekvalitu „musí poznat každý, kdo od Nohavici slyšel aspoň tři písně“, mi přijde hodně namyšlená), přesto jako by se mu podlamovala zvlášť ze začátku kolena. Interpretačně si vůbec nebyl jistý, chyběla mu jiskra a přesvědčivost, kterou nabíral jen postupně. Lepší si pustit doma cédéčko.

No a nakonec ono zpropadené finále, kdy zařadí písně na téma vyrovnávání se s vlastním osudem, s totalitou a jejími tlaky, s tím, jak se do něj pouštějí současní kritici. Říkám svůj čistě osobní názor – to, co předvádí Nohavica v souvislosti s Krylem, mi přijde skutečně nevkusné. Nohavica dlouhodobě nestojí tváří v tvář téhle kauze rovně. Budiž, je to jeho právo. Nemusí nic vysvětlovat, byť jak už jsem dříve psal, by mu narovnání v očích fanoušků neuškodilo, naopak, měli by šanci vnímat to jako chlapské gesto.

Na druhou stranu, pokud nechce nic vysvětlovat a uzavírá se před dotěrnými novináři, nemohu osobně přijmout, když nemlčí se vším všudy. A on skutečně nemlčí, využívá každé příležitosti, ať už na svých stránkách nebo na koncertech, aby si rýpnul do všech, kteří mu lezou krkem za to, že ho chudáka pronásledují, že mu nedají pokoj. V písni, v níž si s takovými vyřizuje účty, je označuje za „malé prdy“, nadává jim jako malý kluk z bezpečí svého pódia a chráněný hradbou svých fanoušků, byť i v téhle lidsky „malé písni“ dokazuje, že umí být „velký autor“. Ale pokud srovnává své současné „pronásledování“ s dobou totality, je totálně padlý na hlavu a nevidí si na špičku nosu. Nebo ho snad někdo po skončení koncertu odvedl k výslechu na Bartolomějskou?

Absolutní ztrátu soudnosti a vkusu ovšem předvádí v manipulativním přivlastňování Krylova odkazu. Jak je to nevhodné u Landy, tak je to nevhodné u Nohavici, vůbec u kohokoliv, kdo si své vlastní zájmy obhajuje odkazem a virtuálním „souhlasem“ těch, kteří se proti tomu nemůžou bránit, protože jsou mrtví. Nohavica, na kterém stále leží stín selhání, teď „hrdinsky vzdoruje“ svým kritikům tím, že se zcela bezostyšně prohlašuje za vykladače Krylovy vůle. Chucpe se vším všudy.

Přitom recept, jak by šlo ze všeho vyjít relativně se ctí, pokud se tu o cti dá mluvit, i bez toho, že by Nohavica musel chodit s hlavou zasypanou popelem, je docela jednoduchý. Hrát a bavit své publikum bez toho, že by téhle vazby využíval pro slabošskou sebeobhajobu. Prostě jenom hrát a zpívat a nevyřizovat si se svými kritiky účty. Jenže jako by velkému Jarkovi nestačilo, že si vybudoval nezpochybnitelnou uměleckou pozici, jako by chtěl být přijímaný bezezbytku nejen umělecky, ale také lidsky, v tom asi zůstal „folkařem“, vždyť co „folkař“, to přece morální autorita. A štve ho, když mu to nežerou úplně všichni. Jenže pak na to doplácejí jeho koncerty, na které pak nedává smysl chodit.

Související:

Proč dnes chybí Karel Kryl

Nohavica a jeho matná interpretace vlastního osudu

Pár poznámek k případu Kundera

Řekni, kde ty chlapi jsou?

14 comments 24. 04. 2009, 00:30

Jak vypadá okamžité vypnutí kůže?

NIVEA teď masivně inzeruje novou řadu výrobků, které prý dokážou okamžitě vypnout pleť. A je to pravda.

Nejdříve se podívejme, jak vypadá screenshot z titulní strany NIVEA. Okamžité vypnutí pleti je inzerováno tímto lákavým způsobem:

A jaká je skutečnost? Samozřejmě, jak už to tak bývá, mnohem prozaičtější.

Zdroj: www.worth1000.com

NIVEA bohužel, jak správně podotkl jeden z mých kolegů, zatím neuvádí, jak lze pleť znovu zapnout.

Add comment 23. 03. 2009, 17:41

Proč dnes chybí Karel Kryl

Dnes to bylo 15 let, kdy zemřel Karel Kryl. Je to neuveřitelně dlouhá doba a kdo ví, jak by přijímal všechny ty děje, které se během ní stačily udát. Povědomí o něm pomalu slábne a jeho odkaz se v povědomí veřejnosti deformuje podle potřeb kohokoliv zrovna napadne. Přitom osobnost podobného formátu a síly nám dnes zoufale chybí.

Jméno Karel Kryl se nejčastěji připomíná jednostrannými interpretacemi Dana Landy, který si Kryla přivlastnil pro své podivuhodné bláboly o vlasti a pro vylepšování svého mediálního obrazu u určité části veřejnosti. Říkám tomu „landizace Kryla“, která pro mě vyvrcholila (pokud nepočítám šaškárnu řádu Ordo Lumen Templi) pseudorockovou úpravou, kterou řízným způsobem odzpíval Jiří Zonyga v jednom díle poslední série Superstar. Mnohovrstevnou Krylovu poezii tato „landizace“ přiohýbá do úderného hávu s výrazným bojovým akcentem, aby nechtěně posloužila pomateným akcím „zapadlých vlastenců“. Je mimořádně trapné, když výsledkem toho zvláště mladší generace považuje nádhernou, silnou a křehkou báseň-píseň Morituri te salutant za říznou odrhovačku Dana Landy.

Je vůbec zajímavé, kolik lidí si Kryla stačilo za těch 15 let přivlastnit. Landa se při svých spiritistických seancích stavěl, jako by s Krylem chodil na pivo, sociální demokracie ještě za Zemana s jeho písní objížděla zemi, někteří pravověrní komunisti prohlašovali, že ho měli za oblíbeného písničkáře. Jaromír Nohavica, který zklamal své fanoušky donášením na Kryla, se k němu dnes taky pravidelně odkazuje. Nohavica dokonce dokáže svou vlastní obhajobu vskutku kongeniálně spojit s nekompromisní obhajobou Landy: „Kdo vyčítá Landovi to, že zpívá Kryla, nepochopil z Kryla vůbec nic.“ Až člověku přechází zrak nad tím, s jakou troufalostí někdo dokáže předvádět, jak ztratil soudnost. Možná, že donašeč opravdu zná svou oběť lépe než kdokoliv jiný, ale aby si činil nárok na její interpretaci, nemá se vkusem nic společného.

Obávám se, že plytkost dnešní doby komplikuje pochopení toho, proč byl a nadále je odkaz Karla Kryla důležitý. A obávám se, že to podstatné z něj nepochopili právě ti, kteří si ho pro své osobní cíle přivlastňují a kteří ostatním říkají, jak ho mají chápat. Nejvíc to překvapí právě u Nohavici, kde to možná lze zdůvodnit jeho osobním „střetem zájmů“. Ale obhajovat Landův primitivní paramilitární přístup ke Krylovým písním znamená nepochopit, že Kryl byl všechno, jen ne takto jednoduchý a jednostranný. Že jeho vášnivý bojovný zápal nikdy nejde oddělit od křehkosti, něhy, smutku a především smyslu jeho textů.

Dnes tak v mediálním světě převládá obraz Kryla jako „kverulanta“, bojovníka, věčně nespokojeného rebela, zahořklého kritika, což nepostrádá reálný základ. Ovšem jen slabě se v ozvěnách ozývá, že byl ještě více než to především citlivým člověkem, který se vždy snažil stát na straně poctivých a slušných lidí a který se nesklonil. (A taky jedním z nejlepších básníků, jaké kdy tahle země měla, s neuvěřitelnou schopností hrát si se slovy, kouzlit obdivuhodné obrazy veršů s mimořádnou silou a espritem.) Přitom jedině v téhle složitosti, nejednoznačnosti a také problematičnosti můžeme začít dávat dohromady jeho realistický obraz.

Karla Kryla si každý rád přivlastní jako líbivou nálepku, přebarví si ho podle svých potřeb, aniž by ovšem s jeho podstatou chtěl mít cokoliv společného, pokud ji vůbec zná. Nejméně pohodlný je dnes Kryl jako symbol „svědomí“, které se nespokojí s pozlátkem, s úlitbami bohům, s mediálním zdáním maskujícím hnilobu uvnitř. Kryl je symbolem nepříjemného, odhalujícího pohledu do zrcadla, proto ho vlastně tolik lidí neměla ráda. Jak za socialismu, tak po něm příliš kazil „klid na práci“, ať už byly jeho kritiky na místě, či nikoliv. Proto byl redukován na obecního blázna, remcala, který je ve své touze po ideálech směšný, vhodný k zapomnění, popřípadě k posmrtnému stavění pomníků a účelovému zneužívání.

Dnes lidé, kteří by mohli hrát roli společenského svědomí, ve veřejném prostoru chybějí a nebo nejsou slyšet, protože je hravě přebijí mediální silikony showbyznysu a showpolitiky. My sami nikoho takového nechceme slyšet, protože součástí kritiky podobného svědomí bychom se mohli stát také. A to by bylo příliš nepříjemné, bolestné a nestojí to za to. I proto z odkazu Karla Kryla vybíráme jen to, s čím se není potřeba konfrontovat a deformujeme ho buď do kýče nebo do primitivního vlastenčení. Přicházíme tak o cennou reflexi sebe sama. Naše chyba.

Související:

Nohavica a jeho matná interpretace vlastního osudu

Pár poznámek k případu Kundera

Řekni, kde ty chlapi jsou?

7 comments 3. 03. 2009, 23:55

Stromy podél cest nemůžou za to, že u nich umírají lidé

Překvapuje mě, jak málo odezvy vzbudila informace, že silničáři plošně vykácejí tisíce stromů z alejí podél cest. MF DNES tomuto tématu sice věnovala titulní stranu, ale veřejnost prakticky mlčí. Přitom celá záležitost bije do očí svou absurdností.

Stručné (lehce karikované) shrnutí:

Problém: na silnicích často umírají lidé po nárazu do stromu.

Řešení: vykácíme stromy.

Důsledek: lidé budou umírat v polích.

Proč je to celé všechno špatně:

1. Strom nemůže za to, že do něj řidič narazí.

Strom se nehýbe, strom nevbíhá na poslední chvíli do vozovky. Ano, občas se může stát, že nějaký jednotlivý strom nestojí úplně ideálně, v některých případech jeho kořenový systém proroste do vozovky, ale to není důvod k plošným zásahům v rozsahu devíti tisíc pokacených kusů ročně. Protože kromě naprostých výjimek se dá stromu většinou velice dobře vyhnout.

Nikde není zveřejněna statistika, co bylou přesnou příčinou úmrtí těch více než 170 lidí, kteří vloni zemřeli po nárazu do stromu. Lze předpokládat, že velkou míru na tom měli sami řidiči nabouraných aut – podcenění viditelnosti, nezvládnutí řízení ve vysoké rychlosti, nepřizpůsobení terénu a stavu vozovky, svou roli jistě hraje i přítomnost alkoholu. Samozřejmě, oběti mohly být zcela nevinné, nehodu mohl způsobit protijedoucí vůz nebo nějaká výjimečná souhra náhod, ale opět jde o odpovědnost špatného řidiče nebo jiných faktorů, nikoliv stromu. Bezesporu jde o neskutečně tragické případy a protest proti kácení nelze vnímat jako jejich zlehčování. Ale zvolené řešení ze všeho nejvíc připomíná tradiční špatné přístupy lékařů – nebojujeme proti příčině, odstraňujeme příznaky, ale se skutečnou léčbou to nemá nic společného.

2. Prvoplánové řešení není řešení, jen způsobuje problémy. 

Kácení alejí má ve své jednoduchosti zdánlivé kouzlo. Strom, který někde vyrůstal desítky let, je během desítek minut zlikvidován. Jenže tahle jednoduchost překrývá zásadní fakt, že jde do značné míry nevratné řešení, které nelze stejně snadno vrátit. Přitom význam alejí – ochrana silnice před klimatickými vlivy, estetický význam pro krajinu, ale v neposlední řadě i zpomalení jízdy řidičů na místech, kde to má smysl (okreska nemá funkci dálnice) je na dlouhou dobu ztracen. A řidiči bez přítomnosti stromů, které jim limitují rychlost jízdy, budou rizika silnice paradoxně podceňovat ještě více. Dá se tak očekávat, že jejich vozy budou ještě častěji končit v poloze, která pro řidiče není úplně žádoucí.

3. Zrušíme zatáčky jen proto, že v nich řidiči dostávají smyk?

Na vesnicích, kterými vede často hlavní silnice, se pravidelně najde dům, který přiléhá těsně k ní. Kupodivu nikdo nepřichází s tím, že by tyto domy zboural. Odvaha proti flóře se sbírá nepochybně snadněji. A to nejen proto, že se stromy samy neumějí bránit. Jde o jeden z mnoha projevů klasického přístupu člověka k přírodě – odmítá se přizpůsobit jejím limitům, ale spoutává a znásilňuje je kvůli svému (často jen krátkodobému) zájmu, industrializuje životní prostředí pro potřeby jeho maximálně efektivního vytěžení. A činí tak s neotřesitelným přesvědčením, že může bezostyšně nadřazovat své momentální potřeby dlouhodobému přežití – a to nejen přežití stromů, ptáků a zvířat, ale ve své krátkozrakosti i sebe samého. S psychologického hlediska v tom lze vidět svým způsobem i trapnou a neodůvodněnou pomstu na nevinných, protože ničeho lepšího nejsme schopni.

4. Riziko patří k životu.

S předchozím bodem bezprostředně souvisí i další projev nekonečné neurózy moderního člověka – nutkavá snaha eliminovat za každou cenu jakoukoliv nahodilost a sebemenší riziko z lidského života. Touha člověka mít všechno a za každých okolností pod kontrolou je jen projevem strachu a nezralosti, která se nedokáže vyrovnat s tím, že život sám o sobě je jedno velké riziko s nepředvídatelnými důsledky, kromě jediného, totiž smrti samotné (a i tu člověk touží mít stále více ve svých rukou). A zároveň zřetelnou ukázkou nepokory před něčím, co je důležitější než pohodlí a sebestřednost lidského rodu.

Přitom mluvíme-li o jízdě v autě, je v celém procesu největším rizikem sám člověk a jeho nedokonalost, ovšem tomu pokácením stromů nezabráníme. A vracíme se na začátek, že přenášet zodpovědnost za nehodu, úraz či smrt řidiče na stromy, je mimořádně nespravedlivé. Je to alibistický a arogantní přístup, vehementně odmítající připustit hlavní jádro problému. Měli bychom se stydět, že jsme vůbec v naší společnosti schopni připustit, aby jedna zájmová skupina byla schopna zcela bez problémů prosadit řešení, které celou společnost jednoznačně poškozuje (opět, pro jistotu zdůrazním, nejde tu o zlehčování osudu těch, kteří zemřeli, podstata věci je jinde).

5. Za vším hledej něčí zájem.

Když se někdo snaží o něco takto problematického, jako je kácení stromů podél cest, a podobně netransparentním způsobem a bez řádných argumentů, není důvod pochybovat o pravých příčinách. Je jen málo pravděpodobné, že by důvodem nebyly ekonomické zájmy firem, které tuto pochybnou „údržbu silnic“ provádějí. Po duši se rozlévá smutek, že arogance a drzost opět dokázaly najít prostor pro seberealizaci.

Naděje? Naštěstí aspoň maličko se někdo pokouší o zvíření nějakého zájmu. Na Facebooku se dala dohromady skupina stejně uvažujících lidí ve skupině Proti hromadnému kácení stromů kolem silnic a cest (byl jsem na ni upozorněn bohužel až poté, co jsem založil podobnou), k podepsání je i petice občanského sdružení Arnika. Letos se už asi ničemu nezabrání, protože o osudu devíti tisíc stromů je rozhodnuto, ale třeba se podaří předejít tomu, aby se stejný trend udržel v příštích letech (pokud ještě bude co kácet).

Fotky:

Takhle to kácení vypadá „na vlastní oči“ v praxi. Řekněte, čemu tam ty stromy vadily? Bude z toho kšeft na širší silnici nebo se silničáři spokojili jen s pokáceným dřevem?

9 comments 25. 02. 2009, 00:14

Proč by na liberecké mistrovství světa v lyžování měla přijít obleva

Za necelé tři týdny by pod Ještědem mělo začít mistrovství světa v lyžování. Jedna nepříjemnost stíhá druhou a člověk začíná přemýšlet, jestli by nebylo nakonec lepší, kdyby se to celé odpískalo. Samozřejmě, pro sportovce by to bylo hodně nepříjemné, a nedopřát sympaťákovi Lukáši Bauerovi, aby se pokusil získat svůj první mistrovský titul, by nechtěl jen hodně velký necita. Jenže nestojí tyhle osobní sportovní tragédie trochu ve stínu jiných principů, kvůli kterým by stálo za to celou tu zpropadenost zprovodit ze světa?

Kolem mistrovství světa se postupně objevilo spoustu problematických informací, které pořadatele nestavějí do právě nejlepšího světla. Podivná výměna organizačního týmu dva roky před vrcholem, podivné praktiky partnerského dua Jindra-Neumannová, podezírání z klientelismu, zadávání reklamní kampaně spřáteleným agenturám, to, že se v rámci kampaně na plakátech zobrazují jen sportovci, kteří patří do sportovního týmu Jindry a Neumannové (např. Lukáš Bauer na nich chybí), předražené vstupenky a parkovné i ve srovnání s německými středisky, špatně připravený online prodej vstupenek pro zahraniční návštěvníky apod. (velkou pozornost tomu věnuje třeba Týden.cz). I kdyby to všechno byla pravda jenom způlky, nesvědčí to o kvalitním a poctivém přístupu nového managementu, dosazenému narychlo a nečekaně tehdejší ministryní Kuchtovou (důvodem k odvolání tehdy byla špatná práce se státními penězi, což se poté, co šampionát nedávno musel dostat další mimořádnou dotaci ze státního rozpočtu, ukazuje jako roztomilá pikanterie).

Nicméně tohle všechno je relativně podružné vedle principů, o které by mělo jít především. Celý šampionát, připravovaný v nadmořské výšce srovnatelné s pražskou Bílou horou, je jen důkazem lidské arogance a nadutosti vůči přírodě a absolutním ignorováním správného nastavení priorit společnosti. Za to nemůže jen Neumannová, ale i předchozí organizační tým včetně města Liberec, a vlastně také tehdejší vláda a také ty mezinárodní instituce, které Vesec jako místo vhodné k uspořádání mistrovství posvětily.

V době, která se ohání ekologií, šetrným přístupem a úsporností vypadá dvoumiliardová akce, při níž se z tepla dělá zima a naopak jako monstrózní pohrdání zdravým rozumem. Ano, v pouštních Spojených arabských emirátech je prý sjezdovka s umělým sněhem součástí interiéru nákupního centra, ale to se dá vysvětlit megalomanstvím ropných šejků, kteří nevědí co s penězi, a nějaká ekologie jim je úplně šumák. Jak ale vysvětlit stejný přístup k veřejným výdajům a k ochraně přírody uprostřed Evropy? Proč světu ukazovat, že poroučíme větru a dešti zdatněji, než to dokázali před sametovou revolucí komunisté? Ti porušovali lidská práva, když vodními děly rozháněli demonstranty, zatímco my teď porušujeme zásady racionality, když celou zimu sněhovými děly naháníme umělý sníh.

Nic proti tomu, aby se nějaké mistrovství světa v lyžování konalo. Ale ať se nepořádá na místech, na která je potřeba svážet sníh z chráněných oblastí a ničit přitom to, co je násobně cennější než dva týdny zábavy. Když se k tomu přidá ještě to, že se na tyhle dva týdny dají dvě miliardy korun (kvůli pražským divadlům byl neporovnatelně větší povyk a to chtělo každé z nich „pár milionů“), že se na tom namastí spřátelené firmy divně dosazeného managementu, že se u události, která je pořádaná jako celonárodní, bezostyšně prosazují privátní ekonomické zájmy managementu, a navíc že se tohle ignorantsví prezentuje tak buransky a s takovou jistotou, že mu všechno projde, tak se nabízí celkem logické východisko – zásah „vyšší spravedlnosti“, která by dokázala celé ty tuny umělého sněhu rozpustit a přeměnit v rozteklou břečku, v níž by nám organizační tým předvedl alternativní klání a popral by se ve vzájemném osočování, kdo za všechno víc může.

Ano, krátkodobě by to asi byla až „sportovní tragédie“, jak se s oblibou říká, ale dlouhodobě by to možná zodpovědné lidi naučilo, že se větru a dešti opravdu zkoušet poroučet nemá, protože nedá. To by bylo užitečné obzvlášť dnes, kdy nás celosvětová krize ekonomiky nutí nejen k úsporám, ale především k přehodnocování hodnot a priorit.

3 comments 1. 02. 2009, 15:54

Co je kýč? Muška jenom zlatá :)

Nedávno jsem narazil na rok starý zápis Pixyho, v němž napsal, že Kýč je dílo, vytvořené primárně za účelem zalíbit se. Zázemí a možná i způsob jeho argumentace vzbudily tenkrát vášnivou diskusi, kde se hlava nehlava přebíjí argumenty. Podstata věci mi v tom i po roce pořád chybí, tak ji zkusím nějak přiblížit.

Je pozoruhodné, že v Pixyho argumentaci je očividná logická díra. Všimlo si toho už hodně diskutujících a reagujících, ale Pixymu to zjevně nevadí a dál obhajuje svoji úvodní tezi s vehemencí, která přinejmenším překvapí. Kýč je pro něj dílo, které jeho autor stvořil, aby se zalíbil – klasický omyl laického kritika, který promítá svoje subjektivní vnímání díla do záměru autora. Dá se to pochopit, protože k tomuto přenosu vlastností díla na jeho autora dochází pravidelně a velice snadno. Někdy má samozřejmě svůj smysl, někdy je snadno odhadnutelný, ale postavit na tom nějakou obecnou definici není moc rozumné.

Díla, která se většinou označují jako kýčovitá, sice mohou mít některé společné znaky, podbízivost, lacinost, spoléhání na povrchní první dojem, snadnou interpretovatelnost apod., ale dost často tyto jednoduché parametry překračují. Záměr autora v tom zásadní roli nehraje. Kromě toho, že o něm často vůbec nic nevíme, záměr může být úplně jiný než výsledek. Nicméně svým způsobem tak zmíněná definice, byť zcela míjející cíl, nepřímo odhaluje podstatu věci. Totiž, že kýč je primárně otázkou interpretace a pak také kontextu, ve kterém se dílo a taky jeho pozorovatel nachází. Proto v titulku tohoto textu stojí „muška jenom zlatá“, protože podle mého názoru zachytit kýč pod jednoduchou a všeobjímající definici nelze. O to pikantnější je Pixyho upřesnění a hluboký omyl: „Kýč není to, co za kýč někdo považuje. Ba ani to, co za něj někdo pokládá. Kýč je to, co jako kýč bylo vytvořeno.“, protože je to právě naopak.

Aby to bylo ještě složitější, stejné dílo umístěné a interpetované v různém kontextu může být jednou kýčem a jednou výsostně uměleckou výpovědí. A záměry autora jsou přitom zcela podružné. S jakým účelem Shakespeare psal své hry asi těžko zjistíme, zvlášť když si nejsme ani úplně jisti, že je psal on sám. Jenom z účinku, který na nás jeho hry mají, odvozujeme, proč byly napsány a co jimi autor chtěl říci. Ale otázku toho, „co tím autor chce říci“ umělecká kritika většinou nepovažuje za relevantní, spíše řeší, co samo dílo říká, resp. co si myslíme, že říká, jak působí atd. A to je značný rozdíl.

Navíc Pixyho definice jednoznačně selhává při zapojení času jako veličiny, která proměňuje aktuální hodnotu a význam díla. Jedno a totéž dílo v čase nabývá různých významů, jeho role se proměňuje. Klasický příklad jsou dobově oceňovaná díla, která s odstupem času upadnou v zapomnění třeba jako příklad typického kýče. Záměr díla se v čase změnit nemohl, jen se jeho vnímání posunulo.

Kýč kromě toho může vznikat jaksi mimoděk a může jej každý vidět jinak, resp. ve stejnou dobu jeden vidět a druhý nikoliv – a netýká se to jenom uměleckých děl jako takových. Když si to promítneme na poslední události, kýčem pro někoho může být dojetí nad úmrtím slavné osobnosti (interpretace Kaplického smrti jako uštvání ze strany malého českého národa, před lety ještě intenzivněji smrt princezny Diany), pro jiného zase patetická velkolepost Obamovy inaugurace. Přitom dojetí nad smrtí může být upřímné a patos adekvátní významu situace. Pořád je to jenom otázka interpretace a motat do toho záměry autora věc jen zatemňuje a zavádí úplně špatným směrem.

Pixy si pro srovnání pomáhá analogií s pornografií. Ano, definice pornografie jako díla, jehož primárním účelem je vzrušit, je známá. Ale účel se tu odvozuje opět spíše z kontextu než z odhadovaných záměrů autora – tj. pornograficky vypadající scéna v kontextu uměleckého filmu asi hraje jinou roli než analogické video na redtube.com. Navíc pornografie pracuje s relativně omezenou množinou prvků a jejich kombinacemi (ne, zvířata do toho nepleťte prosím), kde se vymezení nějaké terminologie provádí násobně snadněji než u široké palety uměleckých i reálných situací, které lze nazvat kýčem. Přesto i tady dochází k nejednoznačnosti interpretace (ano, pořád totéž), protože Passoliniho filmy někdo vnímá jako uměleckou výpověď a jiný jako nechutnou záležitost ventilující perverzní obrazy pornografického charakteru. A kdyby Passolini stokrát určil, jakým způsobem jeho dílo má být vnímané, ať by byl jeho záměr jakýkoliv, až interpret sám pro sebe a možná i pro ostatní může zkoušet najít argumenty pro jednu nebo druhou variantu.

Případná definice kýče by proto podle mého měla zahrnovat úplně jiné aspekty, než od kterých se odpíchnul Pixy. Navíc plodnější diskuse o kýči se spíše povedou nad konkrétními příklady, a i u nich se dá většinou předpokládat, že nad nimi nebude panovat shoda. Ale to téměř vyplývá z podstaty věci.

6 comments 20. 01. 2009, 20:38

Entropa – jedna chyba za druhou

Je zajímavé pozorovat, jak zcela neuspořádaně se vede debata nad nejnovějším skandálem Davida Černého a českého předsednictví EU. Reakce stíhá rychlejší reakci, hází se dojmy, soudy, deklarují se postoje, dělají se závěry, motá se páté přes deváté do jedné postmodernistické kaše exhaltované nesmyslnosti. Prase aby se v tom vyznalo. Nejlépe růžové jako přemalovaný tank, chcíplé jako kůň pod svatým Václavem a namočené do formaldehydu jako Saddám Hussajn.

Hlavní problém je ten, že celá záležitost má několik rovin a ty se řeší všechny najednou. I můj názor na celou věc se vyvíjel s tím, jak vycházely najevo nové a nové souvislosti a jak se následně přidávaly nové komentáře zúčastněných stran. Abych se v tom vyznal, zkouším zamotanou Entropu a reakce kolem ní roztřídit do samostatných jednotek, které jsou sice propojeny společným jmenovatelem, ale paradoxně spíš vypovídají každá sama o sobě.

David Černý a jeho tvorba

Provokace, výsměch, ironie, chůze na hraně – typická strategie Davida Černého. Bezesporu nápaditý, se smyslem pro vyhmátnutí neuralgických míst doby a společnosti. Jeho díla jsou postavena většinou na jednoduchém a obecně srozumitelném nápadu prezentovaném jako „umělecké gesto“ a jejich hodnocení bývá často ovlivněno tím, do jaké míry se divák ztotožňuje s vyjádřeným názorem umělce samotného. Někdy Černý dokáže účinně jít k podstatě věci, jako například když posadil sv. Václava na zdechlého koně (který se mnoha Čechům nelíbí, přitom mistrovsky karikuje onu navoněnost zdechliny vyprázdněné národní hrdosti), často ovšem zůstává v povrchním dojmu, bez nějakého hlubšího přesahu a někdy trefí hodně vedle (torzo růžového tanku, které je dnes zaryto do náměstí Kinských a které bylo nainstalované po mnoha letech od revoluce, vnímám spíš jen jako dětinsky hloupou neuctivost vůči všem obětem sovětské armády, které padly v boji o Československo, nikoliv jako dřívější přemalování vystaveného tanku, které ve své době bylo patřičné jako gesto vzdoru proti účelové manipulaci komunistů s interpretací dějin).

Jak v tomhle směru vypadá Entropa? Dost problematicky, a to především s ohledem na okolnosti svého vzniku a na nedůslednost toho, co reprezentuje. Objednávka zněla – vytvořit dílo 27 umělců z 27 evropských zemí, kteří by si udělali legraci ze sebe samých, přesněji ze svých zemí a národů. Černý úkol přijal, avšak zadání nesplnil. Společně se svými kolegy vytvořil mystifikační skládanku zobrazující jednotlivé země a podepsal ji neexistujícími umělci (jediný existující byl on sám). Koneckonců proč ne, ale nebyl důsledný a nezachoval se jako chlap. Celý projekt tak ústí spíše do trapnosti a slabošství.

Mystifikace

Zavést mystifikaci do kontaktu s politickým světem může být skvělý nápad. Zvláště politicky korektnímu prostředí evropských institucí nějaké to provětrání faldů nezaškodí. Jenže když se na to přijde, tak se to vysvětluje tím, že mystifikace nebyla prvotním záměrem, ale jen souhrou okolností, kdy se původní myšlenka ukázala jako těžko realizovatelná. Ať už to bylo jakkoliv, hra se v takovém případě přece musí dotáhnout do konce, jinak ztrácí smysl a sílu. Ano, od začátku jsme chtěli mystifikovat a poraďte si s tím, jak kdo chcete. Pokud následují omluvy a složité vysvětlování, není to k ničemu.

Vláda – Černý

Tady to ovšem komplikuje vztah mezi Černým a zadavatelem, kde to oficiálně vypadá, že byla podvedena i vláda. Nikdo neví, jaká byla domluva Vondra-Černý, ale někdo se tu nezachoval úplně nejlíp. Černý si musel být v každém případě vědom toho, že kdo půjde s kůží na trh, bude česká politická reprezentace. Pokud ji uvedl v omyl, jak se podle všech vyjádření zdá, nesvědčí to o jeho vytříbeném charakteru. Jsou i tací, kteří nevěří tomu, že by politici dopředu nic nevěděli, ovšem v takovém případě by v tom Černého nechávali samotného a vytvářejí kolem něho pověst podrazáka, který musí vracet peníze za to, že je podvedl, což se mi nezdá úplně pravděpodobné.

Podstata věci

Když dáme stranou mystifikaci a politickou odpovědnost české vlády, zůstane to podstatné – co vlastně Entropa symbolizuje, co chce vyjadřovat. I výkladů ze strany autora je vícero, postupně se vyvíjely s ohledem na to, z jaké pozice (mystifikační nebo po-mystifikační) svůj výtvor komentoval, výkladů ze strany diváků je pak ještě více.

Jedna teorie je, že se Entropa vysmívá stereotypům, které o sobě jednotlivé národy v Evropě mají. Kdyby plastiku udělalo 27 umělců, pak by to smysl mělo. Vysmíváme se sami sobě a nestydíme se za to, všem se měří stejně, každý zesměšní sám sebe a svůj národ. To se ale nestalo, takže teď už víme, že Češi ironizují mediální a jiné obrazy jiných zemí či představy o nich. Tady se ovšem neměří všem stejně – zatímco někde je Černý hodně provokativní a jeho nápad není jen nápadem, ale skutečně odkrývá obecnější traumata jednotlivých národů, podobně jako náš Václav na zdechlém koni (polští kněží vztyčují duhovou vlajku homosexuálů v kompozici válečné fotky z Iwo-Jimy, německé dálnice jako rozbitý hákový kříž, dánské lego v podobě Mohamedovy karikatury, Slovensko ovázané maďarskou trikolórou, zatopené Nizozemí se špičkami vyčnívajících minaretů, ale i Francie s nápisem Stávka), jinde se příliš nezadařilo a symbolika je dost laciná (belgické pralinky, irské dudy, Řecko v požárech, fláky masa v Portugalsku) nebo dost prvoplánová až trapná (kontroverzní turecké záchody Bulharska, italští fotbalisti kopulující s míči, sloni ve Finsku).

Tahle nevyváženost ukazuje, že v celkové koncepci není příiš jasno, není určen základní směr toho, co vlastně těmi zobrazeními chci říci. Chci tepat předsudky a směšnost národů? Tak co s pralinkami? Chci ukázat různorodost národů? Pak proč na to jdu jednou přes satiru, jindy přes popisnost prvního dojmu, protože nás nic lepšího nenapadlo (kdyby Černý Portugalsko osázel korkovými duby, vyšlo by to nastejno)? Takže proč to všechno? Protože je to nápad a protože se o tom bude mluvit? Možná je to zajímavější než něco abstraktně neurčitého, co se tak obvykle na politickou objednávku vytváří, ale pořád to není dost.

Přitom stačilo by relativně málo a vyznění by bylo mnohem přesvědčivější. Stačilo by zahodit veškerou mystifikaci, veškeré hraní si na poukazování evropských stereotypů a obrátit hlavní směr účinku a kritiky někam úplně jinam. Stačilo by, kdyby se Černý a vláda před Evropu postavili s tím, že tohle není zesměšnění vás, ale naše vlastní. Tohle jsme totiž my, zosobnění hlavních českých předsudků směrem k vám ostatním, takhle vás tradičně vidíme. Nevysmíváme se vám, za to, jací jste, ale sami sobě, že vás primárně vidíme skrze takovéhle předsudky. Naštěstí máme tu sílu přiznat si to. Vidíme vás zkresleně, ale chceme s vámi společně přemýšlet nad tím, do jaké míry za to může naše malost a neznalost a do jaké míry je ten obraz reálný a co se s ním dá dělat. Zkuste udělat to samé a společně můžeme přijít na to, z jakých obtížných pozic začíná komunikace mezi námi. To by pak byla síla, to by mělo přesvědčivost a koule. To by byl skutečný příspěvek do naší společné evropské komunikace, vrchol umění, které rozbourává předsudky tím, že je odhaluje. Ale ne, my si děláme legraci z ostatních, tváříme se suverénně a přitom jen nechtěně odhalujeme svoje vlastní komplexy a selhání a pak se za ně omlouváme.

Omluvy

Ostatně omluvy jsou další kousek skládačky, který strhává výsledný dojem níž a níž. Věřím, že mé umění má smysl, že něco vyjadřuje, že vím, proč jsem ho pojal právě takhle? Pak se za něj přece nemůžu omlouvat a demontovat z něj problematické kousky! Chci říci něco podstatného, chci vyprovokovat veřejnost k diskusi, chci poukázat na předsudky a pokrytectví a na nesmyslnost politické korektnosti, tak to ale nemůžu brát zpátky po první kritice! Kde to jsme? Že na zobrazení Dánska není karikatura Mohameda? Sakra, a proč by nemohla být? Právě proto, že tam je, dává ta podoba aspoň nějaký hlubší smysl. Jenže místo aby nesl kůži na trh, bojoval za svůj hlas a právo být slyšen, stahuje Černý ocas a omlouvá se na všechny strany. Kromě toho, že je to trapné, jen to potvrzuje dojem, že jeho koncepce je veškerá žádná.

V jiné situaci je česká vláda, která politickou skandalizaci instalace musí řešit diplomatickými kroky. Tam jsou omluvy do jisté míry pochopitelné, přesto, pokud bych měl oporu v promyšleném záměru umělce (i v promyšleném zadání), kromě omluv bych poukazoval na smysl akce a nabádal bych k toleranci, nadhledu a respektu vidět věci po svém a subjektivně, byť se nám to nemusí líbit.

Uraženost

Proti tomu stojí požadavky na omluvu, které jsou nepochopitelné, směšné a trapné. Evropa kreslí karikatury na účet islámského světa, ale pak neustojí takovou malichernost. V tomto ohledu je česká instalace užitečná, přínosná, ale opět nedůsledná. Pozice by měla být jasná – nic nebudeme zakrývat, nic nebudeme odinstalovávat, mrzí nás, že se vás to dotklo, nebyl to záměr, ale musíte to přece ustát. Bohužel, na něco takového naše diplomacie sílu nemá. (Naopak mi přijde celkem vtipné, když český velvyslanec dostane od Bulharů záchod, pokud to bylo myšleno v dobrém, pak klobouk dolů, že přijali tuhle nadsázkovou hru).

Čecháčci

Zajímavá je i reakce na české straně. Úsudek je většinou hodně rychlý, jak už to ostatně bývá, a většinou končí ve stylu: „To jsme to té Evropě nandali!“. No, fajn, potvrdili jsme si vlastní výjimečnost a koupeme se v hřejivém pocitu nadřazenosti nad zbytkem přízemní Evropy, která se sama sobě nedokáže smát. Přitom první, co takového Čecháčka napadne, když se řekne Bulharsko, je turecký záchod. Říkáme tím o sobě víc, než si myslíme.

Pochopitelně, ten pocit ovlivňuje i to, jak lidé zoufale touží po něčem jiném, originálním a výjimečném. A když se objeví něco, co tak aspoň trochu vypadá, přijímá se to nekriticky a bez hlubší reflexe, aniž by došlo k ověření toho, že podstata skutečně odpovídá prvnímu dojmu. Jednoduše se pak rozdělíme (nejlépe ve skupinách na Facebooku) do dvou stád PRO a PROTI a schováme se za prvoplánové symboly, jejichž skutečný smysl nehraje roli. Tak to bylo s Kaplického knihovnou (jejíž vnímání se teď mohutně a opět příznačně proměnilo následkem architektovy smrti) a stejné je to i s Černého Entropou.

Když jsem si utřídil myšlenky, nějak mi úplně nakonec v hlavě zůstala jedna věta Karla Kryla, která jako by souvisela se vším výše uvedeným a pregnantně shrnovala podstatu problému na všech stranách: „Zaujímáme postoje, místo abychom stáli.“ Asi nic nového pod sluncem.

Add comment 17. 01. 2009, 20:36

O odhodlání, které je podmínkou úspěchu

Woody Allen teď přijede do Prahy zahrát na klarinet. Hezky to řekla Dana Hábová, prý doufá, že konečně Woody pozná, kde ho mají z celého světa nejradši. A mně přitom zaujal jeden Allenův citát o úspěchu, který zní možná dost prostě, ale zdá se mi nekonečně výstižný.

Je to poklona cílevědomosti a odhodlání. A taky důkaz toho, že není nejdůležitější talent, ačkoliv toho má Woody na rozdávání, ale vytrvalost, vysoké nároky na sebe sama, poctivost, schopnost dotahovat věci do konce. Ale ještě před tím možná to nejdůležitější – odvaha podrobit sebe samého zkoušce rozhodnutí do něčeho se pustit, něco si vybrat a jít za tím.

Dnešní pohodlná doba dělá všechno proto, aby v lidech tuhle vnitřní sílu utlumila. Tak je fajn, že po světě chodí osobnosti, které to občas připomenou.

„Myslím, že největší lekcí, které jsem jako malý porozuměl a která mi náramně posloužila, je, že v sobě musíte najít disciplínu donutit se k práci. Když chcete něco dokázat, nemůžete o tom jen mudrovat, polemizovat, přemýšlet, dělat plány a hledat výmluvy, proč je ještě nemůžete uskutečnit. Prostě se do toho musíte pustit. (…)

Tehdy i dnes vím, že když večer přijdu domů, budu vědět, kým jsem, kde jsem a co chci dělat. Budu pětatřicet minut cvičit na klarinet, protože na něj chci umět dobře hrát. A protože chci taky psát, tak ráno zavřu dveře a prostě začnu psát. Nemůžete si nejdřív bůhvíjak dlouho vybírat tužky a třídit papíry a vařit kafe a kdesi cosi. Musíte prostě dělat. Většina věcí ve vašem životě se ukáže být rozptýlením, které vás jen zdržuje od toho, co nejen musíte, ale vlastně i doopravdy chcete dělat. Většina neúspěšných lidí neuspěje proto, že se motají někde kolem osmdesáti nebo šedesáti procent cesty k cíli. Asi je to v naší přirozenosti. Takže ti, kterým dojde, že ten poslední, třeba i úplně malý kousek je vlastně nejdůležitější… to jsou úspěšní lidé.“

1 comment 19. 12. 2008, 10:36

První skutečné hamburgery v Čechách – že by Burger King?

Včera se otevřela první pobočka Burger Kinga v Čechách, konkrétně v Praze na Zličíně. Dnes se zase kvůli technickým potížím zavřela, tak snad to nebude mít větší symboliku, než je potřeba. Protože je to asi první vážnější konkurence McDonaldu a první výrobna hamburgrů, která si tu zaslouží své jméno.

Před naší návštěvou Spojených států pro nás hamburgery taky byly tradičním zosobněním toho nejhoršího, co je masová světová kuchyně schopna nabídnout, pokud tedy nemluvíme o tepelných úpravách psů a koček. Ne že bychom to nějak fatálně prožívali, ne že by nám to bránilo ve střídmých návštěvách fastfoodů, ale rozuměli jsme tomu, ostatně myslím, že sociologická kniha Mcdonaldizace kultury je mimořádně inspirativní čtení.

Ale jako v případě jiných předsudků, i tento se nám trochu posunul po prozkoumání této problematiky přímo v centru dění a na vlastní kůži, přesněji na vlastní žaludeční a jiné stěny. Hamburger totiž dost často dokáže být dobré a dobře udělané jídlo. Ne, nemluvím tu o zdraví, ale někdy tu cizrnu člověk musí nahradit kromě pohanky i něčím jiným, ne?

Za zásadní zjištění považuji to, že McDonald dělá za mořem stejně hnusné hamburgery jako tady. A zcela bezkonkurenčně nejhorší mezi všemi provozovnami, které jsme tam navštívili. Takže v USA pro McDonalds není důvod, ani náhodou. Proč mají takový úspěch?, ptá se nás pak každý. Osobně si myslím, že kvůli nejlepšímu marketingu, který útočí na děti, a přece jenom asi nejlepší dostupnosti provozoven. Ale jestli je někde junk food, tak právě tady. O ostatních si nedělám žádné iluze, ale ten rozdíl je značný.

Los Angeles a Hollywood je vlastně z větší části takové mexické předměstí (i centrum je předměstí).

Nejlepší bývají malé bufety, kde si s přípravou vyhrají. Například Au bon gout, který jsme měli dvě ulice na jih od našeho newyorského hotelu, byl bufet – zázrak, neskutečná nabídka od studených salátů, přes polévky, sendviče, panini, ovoce, zelenina, teplý bufet, sushi, snídaně, až po nabídku normálních potravin. Pořád otevřeno, všechno připraveno ke snadné konzumaci, bufáč, ale sto tříd nad těmi, které známe z našich krajů. Nebo hamburgerárna nedaleko Columbian Univerzity, kde nam pěkně z obou stran opráskli burger, bohatě naložili náplní a do papírového pytlíku nasypali každému asi šest malých kečupů. Tady se musí za každý zaplatit, tam nikdo nic neřeší. Ano, na jednu stranu je to plýtvání, na druhou stranu úžasná velkorysost ve vztahu k zákazníkovi (jedna z pozoruhodností a velký rozdílů proti čecháčkovsky škudlivému stylu – jen abychom někomu nedali něco víc než je potřeba a nejlépe míň tak, aby to nepoznal).V New Yorku nám asi nejpozoruhodnější zážitek připravil stánek s burgery a šejky, který se jmenuje Shake Shack. Američani jsou schopni stát úplně klidně a spořádaně neskutečné fronty úplně na cokoliv, třeba dvě hodiny na lodičky v Central Parku, ale napadlo by vás hodinu stát frontu na hamburgera?

Tak to jsme viděli na vlastní oči na Madison Square právě před Shake Shackem. Vlahý červencový večer a půlka náměstí obkroužená. Shodou okolností reportáž a test nabídky toho stánku promítali v televizi, když jsme se koukali v hotelu. A tak jsme se nakonec, po měsíci, poslední večer před návratem, už za srpnové, chladnější noci, do té fronty postavili taky – byla mnohem kratší, necelou půlhodinku nám to dalo, ale neměli jsme už nic lepšího na práci.

A bylo to moc příjemné, opravdu šťavnatý burgřík s hranolkami, na židličkách v parku, kousek dál nad hlavami svítí do noci Empire State Building a nám se nechce tak brzo, už po měsíci, zpátky do Prahy.

Hlavní pohled na restaurant Peggy Sue´s 50´s diner

Případ sám pro sebe, byl Peggy Sue´s 50´s diner, který jsme zmiňovali v textu o Las Vegas. Tam asi měli nejlepší hamburgery, které jsme v Americe měli, ale je fakt, že psychiku nám ovlivnilo celé prostředí dost zásadně, takže nás prosím berte s rezervou.

Takhle vypadá cheesburger v Peggy Sue´s. Všechno pěkně samostatně, člověk si to sám rozdělí, naloží, napatlá a spojí. A hranolky jsou vysoustruženy do spirál, napříč celou bramborou. Jen jsme pořád přemýšleli, co udělají se zbytkem té brambory po vyřezání té spirálky. Jsou dvě možnosti – buď z toho udělají kaši, která je typickou americkou přílohou, nebo to vyhodí. Pravděpodobnost půl na půl. 

 

Sympaticky se o nás postarali taky v Ashbury Heights v San Francisku, kde nám kromě tradičního menu doplnili kalorie ještě nadpozemským čokoladovým šejkem. Mimořádné prodejní mistrovství a zároveň velkorysost se nejlépe projevily právě tady – nejenže vám přinesou pohár s našlehaným zmrzlinovým nápojem, ale k tomu ještě šejkovací kovovou nádobu, ve které je tak třetina objemu na dolití. Mana nebeská. Zdařilá byla i návštěva starého (někdy z padesátých let) Mel´s Drive v Hollywoodu blízko Stripu. Tam zase mají v každém boxu juke boxy, které hrají za čtvrťák písničky na přání. Opět oživlé kulisy klasických amerických filmů, nádhera.

 

No a pak jsou tu sítě, resp. prodejní řetězce. Slušnou úroveň burgerů mají Denny´s, což jsou docela příjemné restaurace typického, starosvětštějšího amerického stylu s příznivými cenami. Steaky byly proměnlivé kvality, ale na hamburgery bylo spolehnutí. Navíc prostředí nevypadá jako typická rychloobčerstvovací kantýna, což občas přijde vhod. Ne, když jste na Západě, nemůžete jít do žádné jiné restaurace, abyste si spravili chuť – v New Yorku je lepší výběr, ale Kalifornie, Nevada, tam možností moc není. Hamburger je základ, kterému jen tak neuniknete. Možná tak do Číny.Ale je pravda, že já jsem třeba ani nějak zvlášť utíkat nechtěl. V horku a při dlouých přejezdech člověk ztratí náladu na exotické chutě a je rád, že se může spolehnout na něco, co pořád vypadá a chutná přibližně stejně. (Nepodařilo se nám shodou okolností vyzkoušet známou síť Wendy´s, na kterou zas nedá dopustit jeden kamarád s čerstvými zážitky zpoza velké louže, to jen pro úplnost, ale von je divnej, protože nejradši má tripleburgera, a to už je spíš na diagnózu, zvlášť když po něm nepřibere, ale jen ať si kazí zdraví, když ho to baví.)

Co už ale vím jistě, při tom omezeném výběru už bych v Americe vždycky dal přednost Burger Kingovi před McDonaldem (ostatně i nedávno ve Vídni). Protože je rozhodně poctivější a tak nejak líp chutná. Není tak uhlazený, takže člověk opravdu „jí rukama“, což v Americe patřilo k věci, zatímco sterilní chuť a podoba mcdonaldích výtvorů příliš vášně nevzbuzuje. Tak uvidíme, jaké to bude tady. Kdyžtak dejte vědět. Začít můžete třeba Whooperem, to je základní kámen „královské“ nabídky.

4 comments 27. 11. 2008, 02:05

Americký sen se naplnil, Obama si zaslouží hluboký respekt

Tak je to tady. Barack Obama se stane americkým prezidentem. Dokázal nemožné, protože před dvěma lety nepatřil k pravděpodobným vítězům. A díky němu Amerika znovu potvrdila, proč dokáže být tak inspirující zemí pro celý svět.

Americké volby jsou rozhodnuté. Barack Obama právě přednesl vítězný projev, který završil jeho dlouhou a náročnou cestu. Desítky tisíc lidí se slzami v rozzářených očích sledovali svého příštího prezidenta, který by je měl vést příštími těžkými časy.

Sám Obama řekl, že dnešní den je důkazem toho, že americký sen žije, že Amerika má úžasnou schopnost proměnovat se, hledat v sobě to lepší a odstraňovat chyby, kterých se dříve dopustila. A opravdu – zřejmě žádný jiný národ v sobě nemá tak jasně zakódované mechanismy, jak se posouvat kupředu, jak vyrovnávat excesy, jak přehodnocovat špatná rozhodnutí. Zřejmě žádný jiný národ není připraven nacházet odvahu k novým rozhodnutím, novým cestám.

Amerika má v sobě spousu směšného, patetického, jako velký národ sklouzává k manipulovatel­nosti, stádnosti a zjednodušujícím řešením. Ale nad tím vším vládne víra ve schopnost měnit vlastní osud a připravenost a vnitřní síla nést za něj odpovědnost. „Yes, we can,“ je mantra, kterou Obama ve svém projevu několikrát zopakoval a která charakterizuje podstatu Ameriky. Ano, dokážeme to. Protože to za nás nikdo jiný neudělá, protože jsme zvyklí usilovat o lepší osud a o lepší budoucnost svých dětí. Může to znít někomu směšně, ale jaký přesvědčivější a větší ideál znáte?

Obamovi se podařilo něco úžasného – v době, kdy po celém světě vládne obecné znechucení politikou, cynismus, bezmoc vůči „těm nahoře“, podnítil a naplnil nadšením milióny lidí, přesvědčil je o tom, že mohou snít, doufat a snažit se, že i jejich individuální pomoc, zájem, zaujetí a nadšení mají hluboký smysl, protože jen díky každému zvlášť je možné získat společnou sílu.

Zmobilizovat takovou pozitivní energii naděje se zdá být v dnešní době téměř neuvěřitelné a zaslouží to ten nejvyšší obdiv. Síla ideálu dokázala porazit klasickou mocenskou mašinérii Clintonových nebo republikánů a postavit na hlavu tradiční pravidla politiky. (I proto je včerejší plivnutí Ludvíka Vaculíka totálním nepochopením – kdyby každá demokracie přinášela takhle tvrdě vybojovaná vítězství, o kterých musí jednotlivec přesvědčit takové množství lidí, pak díky bohu za takovou „karikaturu“.)

Obama je prvním zosobněním politika 21. století – a nejlépe to vystihuje jeho využití nejmodernějších komunikačních technologií dneška. Prostřednictvím internetu, Facebooku, videí, přímé komunikace se dostal až na úroveň jednotlivců, kteří dál šířili sílu společné myšlenky. Princip dobrovolné angažovanosti je v Americke nesmírně silný a v tomto případě se zhmotnil mimořádným způsobem. Není divu a není to prázné prohlášení, když Obama říká, že „je to vaše vítězství“. A není divu, že při těch slovech se lidem do očí derou slzy.

Obdiv si ovšem zaslouží i John McCain. Projev, ve kterém uznal svou porážku v prezidentských volbách beze sporu patřil k nejsilnějším a nejpřesvědčivějším okamžikům celé kampaně. Nedovedu si představit, že by v té naší malé kocourkovské vesnici dokázal poražený politik pronést podobnou řeč. McCain se s pokorou a respektem vůči svému budoucímu prezidentovi přihlásil ke společnému cíli, svou prohru zcela samozřejmě uznal, vzal ji na sebe a nabídl své další služby k dispozici Americe. Stal se tak dalším potvrzením toho, že Amerika dokáže generovat mimořádné osobnosti. Názorně předvedl, jak se v Americe respektuje zasloužený úspěch, přijímá odpovědnost za chyby, jak Amerika dokáže přesvědčivě sloužit ideálům.

Člověk v Americe nemusí být dlouho, aby se přesvědčil o tom, jak silný americký sen je. A že americkým snem je sama Amerika. Amerika je sama vlastním náboženstvím a Obama se dnes stal jejím největším apoštolem. Jeho charisma, nadhled a klid, který vyzařuje, opravdu dokáže vzbudit naději, že přispěje pozitivním způsobem k atmosféře nejen v Americe samotné, ale na celém světě.

Možná je ta naděje marná a vkládat ji v jednoho člověka je neoprávněné a nespravedlivé, protože nemůže vyřešit všechny starosti tohoto světa. Ale snad není neoprávněné si přát aspoň to, aby inspirace, kterou Barack Obama dokázal zelektrizovat Ameriku, přenesl i na co největší část světa. Přejme si, aby nezevšedněl, aby se z něj nestal rutinní politik klasického střihu a aby vstoupil do historie nejen tím, že se stal prvním nebílým prezidentem v dějinách Spojených států. Abychom si i za několik desítek let mohli s uspokojením vzpomenout, že jsme byli u toho, když se měnila historie.

Add comment 5. 11. 2008, 07:22

Pár poznámek k případu Kundera

Nakonec mi to nedalo a zkusil jsem si utřídit pocity, které ve mě tohle citlivé téma vyvolává. Přijde mi totiž, že diskusi ovládají předsudky, emoce a první signální, a to oběma směry. A že se mluví o spoustě věcí najednou a přitom to podstatné se podaří vystihnout jen občas a často ne úplně.

Hon na čarodějnice

Tohle je snad nejčastější slovní spojení těch, kterým se otevírání problematických míst naší minulosti nelíbí a považují ho za honění senzací kolem slavných tváří. Tenhle postoj je ale hodně zrádný. Protože automaticky de facto implikuje, že by se o slavných lidech v negativních souvislostech nikdy mluvit nemělo – vždyť cokoliv nepříjemného se dá označit jako hon na čarodějnice. Je zajímavé, že se o honu na čarodějnice nikdy nemluví v souvislosti s „bezejmennými“. Tam si nikdo na nějaké falešné zábrany nehraje.

S tím souvisí i to, že pro tyto lidi je mnohem větším problémem to, že se na světlo vytáhne „nějaká špína“ a ne to, že k ní kdysi opravdu mohlo dojít. Tenhle postoj je rozšířený ve všech sférách společenského života přímo neskutečně – pryč s kritiky, jen přidělávají problémy, nutí nás přemýšlet a volit mezi různými hodnotami, místo aby od všeho dali ruce pryč a přetrpěli nepřízeň osudu jako všichni ostatní, kteří stáhnou ocas, mávnou nad vším rukou a zařídí se pro sebe. Lidé obecně netouží problematizovat svou existenci nad rámec těch starostí, které už mají a kterým se nevyhnou. No tak se možná někdy něco stalo, nás to nezajímá, nás to neohrožuje, tak o nic nejde.

Teď se tak zbaví starostí. Přitom jim nedochází, že přesně tento ignorantský přístup, tolik osvědčený v socialistických časech, je hlavní příčinou dlouhodobého marasmu veškerého veřejného života, od politiky až po sousedské vztahy.

Hrabání se v minulosti

Minulost je pro některé mrtvé téma, pro jiné zas mimořádně živé. Z téhle ambivalence pramení další nedorozumění. Ti první se domnívají, že si historici mají bádat a kutat, ale neobtěžovat s tím veřejnost. Ti druzí buď na interpretaci historie stavějí obhajobu své životní pouti, nebo naopak diskusi o minulosti odmítají, protože se sami namočili. Je to celkem klasické zastoupení v závislosti na prožitém osudu, v každém případě chybí nadhled, širší pochopení pro souvislosti a dochází tak k odvádění pozornosti od podstaty věci.

Takže měla být s existencí toho osudového papíru, na kterém je mimo jiné uvedeno Kunderovo jméno, seznámena veřejnost, nebo ne? Ukažme si to na dvou příkladech. Kdyby někdo objevil dokument třeba o tom, že Rudolf II. jedl tarantule, aby si zajistil nesmrtelnost, co s tím? Moc lichotivé to není, ale asi by to nikdo netajil. Všude by byly fotky toho dokumentu, jeden historik by střídal druhého v komentářích, předháněli by se v závěrech, někdo by to potvrdil, jiný zpochybnil, ale nikoho by asi nenapadlo objeviteli říkat, že to radši měl spálit. A kdyby z archívů StB vyplynulo, že Ferda Vomáčka desetkrát donášel na svého souseda Karla Superdu, protože roznáší disidentům cyklostyly, nikdo by ani nemrknul a Ferda Vomáčka by měl z ostudy kabát (Dokumenty StB jsou v převážné míře autentické a vycházejí z reality, byť někdy mohou být přikrášleny horlivostí nebo strachem samotných agentů, což ale není případ takových údajů, jaké se objevili v Kunderově lejstru). Tak proč by se v případu Kundera mělo postupovat jinak? Proč zrovna v jeho případě by měli dokument nejdřív desítky let zkoumat historici a až by ho obalili tunou nečitelných omáček a mezitím by Kundera zemřel, mohl by se veřejnosti předhodit politicky korektní, aseptický výstup?

Minulost vlastně není problém

Když předchozí bod posuneme ještě dál, dostaneme se k tomu, že minulost pro velkou část lidí vlastně nepředstavuje problém. Komunistický režim stále přijímají jako svým způsobem pozitivní etapu svého života, popřípadě tuto interpretaci dědí po svých rodičích a prarodičích, kterým v paměti, jak už to tak bývá při klasickém vytěsnění, ty příjemné chvilky překryly všechno nepříjemné. Tak jsme prostě žili, spousta obyčejných lidí dokázala najít celkem obstojný a klidný modus vivendi mezi odbývanou prací a chatovou turistikou, a pokud neměla nějaké zvláštní intelektuální, podnikatelské nebo svobodomyslné touhy a potřeby, stačilo to. V ideologii v druhé polovině vlády jedné strany věřilo stále méně lidí, ale bez ní si to stejně neuměli představit a pro řadu z nich ani nepředstavovala problém. Nějaké to udávání, donášení, občasné přitakání na hraně svědomí, podplácení a šizení bylo denním chlebem, kterému se jen málokdo dokázal ubránit, vždyť to téměř „nešlo jinak“. Vždyť cenou za to bylo společenské vyloučení a omezení kontaktů na úzkou skupinu spřízněných duší, ohrožení společenské úrovně rodiny i budoucnosti dalšího života dětí. Je třeba zdůraznit, že tu nemluvíme o čtyřicátých a padesátých letech, kdy šlo o léta vězení nebo o život, a volby byly mnohem zásadnější než za normalizace.

Co je vlastně odsouzeníhodné

Současná debata případu Kundera se točí kolem jednoho dokumentu, ze kterého vyplývá, že jeden muž nahlásil přítomnost jiného muže, který se ukázal být agentem. To je téměř jediné, co víme, ani doplňující souvislosti nám příliš nepomůžou. A protože se jen těžko dělá nějaký závěr, kromě toho, že k hlášení podle všeho skutečně došlo, stoupá nervozita, potřeba si něco dokázat, nebo naopak se ukázat jako obhájce našeho slavného emigranta atd. atp. Jenže pravdy se nedobereme bez vysvětlení přímých účastníků a ti nám už nemohou nebo nechtějí pomoci. Říkat, že někomu je jasné, že to tak bylo, nebo naopak, že nevěří, že se to tak mohlo stát, je zcela irelevantní a bez významu. Víra není argument.

Nic z toho však neznamená, že by měl ten dokument zůstat skryt. Je to jen důkaz toho, že historie skrývá mnoho záhad, které nikdy nebudeme schopni pochopit do nejmenšího detailu, ale přesto se o jejich rozkrytí nesmíme přestat pokoušet. A máme o ní vědět, co nejvíce, i když by to přinášelo další a další otázky.

V tomhle případě však nejde o to, abychom někoho načapali a usvědčili, o což se snaží někteří novináři, protože chtějí „být přitom“ a vytvářet novou mytologii. Ale o to, abychom pochopili něco o tom, jak v té době fungovala celá společnost, jakými démony byla ovládaná, čeho se bála a jak se tomu dalo bránit. A to se bohužel zdůrazňuje jen velmi málo.

Například se jen málokdo troufne nahlas a natvrdo říci, že Kundera byl v té době nadšený komunista, že stejně jako spousta jiných, včetně nejznámějších intelektuálů, podlehl mámení všech příslibů o míru, nastolení světové a společenské spravedlnosti a všemu podobnému. A pokud už to někdo řekne, tak jako jednoznačný odsudek, bez slitování, což je další extrém. Pochopení veškeré žádné.

Zpětně to jde kritizovat a odsoudit ohromně snadno, přitom euforie, která zavládla po skončení druhé světové války, představovala celkem přirozené podhoubí pro schválení nových pořádků. Pokud chceme chápat vlastní minulost, tak musíme chtít rozumět tomu, co a proč ti lidé tenkrát cítili, čemu věřili a proč pro to byli ochotni obětovat i kus svých osobních svobod a svobod ostatních.

Například ve Spojených státech dnes najdete v dopravních prostředcích výzvy, aby cestující hlásili, pokud si všimnou něčeho podezřelého – zavazadel, lidí, čehokoliv. Po útocích z jedenáctého září to všichni přijímají jako nezbytnost, jako něco přirozeného a pozitivního (stejně tak si všichni nakonec zují boty při prohlídkách na letištích). Dovedu si představit, že v takových turbulencích, jako byl konec druhé světové a začátek studené války, mnoho lidí dokázalo přijmout podobně posunuté normy chování. Bylo normální hlásit podezřelé osoby, ať už proto, že představovali ohrožení, nebo proto, že neaktivita mohla ohrozit ještě více. Zkuste se rozhodovat mezi dvěma špatnými cestami, mezi svědomím nebo bezpečným životem s kompromisy.

Takže přímá vazba mezi tím, že někdo něco nahlásil a někdo jiný šel sedět, nemusí být vždycky tak jednoznačná, jak by se mohla zdát. A bez dalších souvislostí, které v tuto chvíli neznáme, můžeme jen těžko něco natvrdo odsoudit nebo obhájit.

Těžiště zájmu by mělo být trochu posunuté – Kundera byl komunista, svazák, vezl se s dobou, psal oslavné básně v socrealistickém duchu. A to je věc, která si zaslouží mnohem víc pozornosti a kritického zkoumání. A ať už přitom udělal či neudělal cokoliv, jisté je, že se dopustil ve svém hodnocení a volbě historického omylu, stejně jako mnoho dalších. A tohle pomýlení, které bychom se neměli bát nazvat jako selhání intelektuálních špiček a následně poblouznění mas, je jedním z nejtíživějších dědictví naší minulosti, zatěžuje naše kolektivní nevědomí a deformuje společně sdílené a vyznávané hodnoty do rozplizlé kaše.

Jako společnost jsme se ani po dvaceti letech od převratu neshodli, že šlo o selhání, sice různým způsobem podmíněné a logické, ale stále selhání. V takové atmosféře pak není hříšníků a jen obtížně se hledají hrdinové, protože vlastně nebylo za co bojovat. Klad a zápor se rozmělňují a ztrácejí rozlišitelný význam. Svoboda není hodnotou, její omezení není problémem. Naučené vzorce chování se bez většího zaváhání přenesly do nového uspořádání a nerušeně pokračují až do dnešního paroubkovsko-bémovského klientelismu. Vedle toho je nějaká návštěva jednoho svazáka na policii v roce padesát banální ozvěnou minulosti.

Nutnost se zodpovídat před veřejností

A ještě jedna pozoruhodná věc k tomu tématu. Jestli má veřejnost právo požadovat vysvětlení a jestli je dotčená osoba ho povinna poskytnout. Kundera se k celé věci postavil dost směšně a možná ne náhodou tak připomněl, jak se před veřejností nedávno obhajoval Nohavica, když ho obvinili z podobného. „Proč zrovna teď?!“ Oba se ptali stejně – jeden hledal souvislost s frankfurtským knižním veletrhem, druhý s vyhlášením zpěváka roku či s čímsi podobným. Právě hledání souvislostí podobného druhu vypadá jako hlavní symptom nepřímého přiznání.

Ono nejde o to, jestli má veřejnost právo něco vědět. Ale silná osobnost jí to umožní. A to ne proto, že by se měla zodpovídat ze svých skutků na pranýři mediální scény. Ale proto, že se zároveň velice ochotně staví do role morální autority, která mlčením a mlžením logicky ztrácí na síle a přesvědčivosti. Ale to by oba pánové asi museli být jiní chlapi.

Paradoxní přitom je, že v jejich přiznaném a vysvětleném selhání by je leckdo ze současných kritiků dokázal pochopit mnohem lépe než za současného kategorického odmítání čehokoliv. Kundera s největší pravděpodobností v celé věci nějakou, byť třeba marginální roli, sehrál, Nohavica na Kryla donášel bezpochyby. Jejich knížky a písně se nebudou prodávat o to míň. Jen zůstane divný pocit, že si hrají na něco lepšího než jsou a že chtějí požívat všech výhod svého zaslouženě výjimečného postavení, aniž by měli dostatek pokory před svými vlastními slabostmi.

Přitom oba selhali, Nohavica před tlakem moci, Kundera snad z víry v lepší zítřky. Není nic špatného, když se to řekne nahlas, a zároveň hned není nutné je poplivat od hlavy až k patě.

A to nejdůležitější nakonec

Stále častěji se naštěstí objevují hlasy, které volají po tom, abychom začali odhalovat nejen ty, kteří byli donuceni k tomu, aby sloužili moci, ale ty, kteří ten tlak vykonávali. Nevím o tom, že by se někdo pokusil analyzovat osud člověka, který se s Nohavicou scházel po kavárnách, osudy těch, kteří přivedli agenta Dvořáčka na dvacet dva let do kriminálu, taky nikoho moc nezajímají, vše se točí jen kolem těch, kteří stáli u jeho zatčení – Militká, Dlask, Kundera. Na tuhle asymetrii zkoumání se poukazuje už delší dobu, ale bez odezvy. Proto pak může vyvstávat dojem, že se hledají jen senzace a slavná jména a všechno se pak spláchne, že je to celé špatně. Není, jen je potřeba soustředit se primárně na ten hlavní proud manipulace, útlaku a zvůle. V tom by mělo spočívat hlavní těžiště práce specializovaného ústavu a nelze oslyšet hlasy kritiků, kteří mu v tomto směru vyčítají nedostatek výsledků.

S takovým přístupem se očištění společnosti od přízraků minulosti asi nikdy nedobereme, protože na rozdíl od extremního prostředí západoněmecké poválečné éry, kdy zlo bylo jednoznačným zlem a nebylo tak obtížné ho uchopit a definovat, je hodnocení komunistické éry mnohem problematičtější. A tak není divu, že se do toho skoro nikomu nechce. Musíme však počítat s tím, že si to neblahé dědictví s sebou povlečeme ještě pořádnou dobu.

Bohužel, na to, že se neznáme ke svým hříchům, doplácejí ti, kteří se jich nedopustili. Každým naším přimhouřením oka nad pojmenováním selhání snižujeme hodnotu těch, kteří rizkovali své životy, kteří se nebáli projevit svůj názor, kteří se neshrbili. Když ale nedokážeme říci, kdo byl vrah, násilník, práskač nebo podvodník, nejsme schopni ani určit skutečné hrdiny. Svým způsobem je to pořád stejné – v zajetí vlastního slabošství relativizujeme všechny své názory a hodnoty, abychom za ně nemuseli nést odpovědnost. Jenže tím dál prohlubujeme tu strašlivou historickou nespravedlnost na lidech, kteří i pro nás obětovali to nejcennější, co měli.

Související:

Nohavica a jeho matná interpretace vlastního osudu

Řekni, kde ty chlapi jsou?

4 comments 27. 10. 2008, 05:00

Že by iDNES.cz opisovalo od CNN.com?

Americkou předvolební kampaň není těžké sledovat z první ruky. Stačí aspoň pasivně vládnout angličtinou a všechno ostatní už je díky internetu skoro v přímém přenosu. Tahle snadná dostupnost přímých zdrojů je však hodně nebezpečná pro zdejší média. Více než snadno totiž můžete odhalit, když opisují.

Zajímalo mě, jak večer dopadla debata kandidátů na viceprezidenta. Tak jsem se ráno hbitě podíval na rekapitulaci na CNN.com. Když jsem se porozhlédl, co o tom píšou česká média, trochu mě překvapila interpretace Aktuálně.cz, ale aspoň bylo jasné, že autor debatu sledoval a udělal si na ni svůj názor. Pak jsem rozkliknul iDNES.cz a docela mě překvapilo, že čtu prakticky to samé, co na CNN.com. Inu, nejdůvěryhodnější zpravodajství na internetu – můžete mu asi vážně věřit, protože kopíruje z docela důvěryhodných zdrojů.

Add comment 3. 10. 2008, 08:22